PO KONTROLE...

Nedávná onko kontrola v detailu:

Mám pocit, že se buď pozvracím, nebo to půjde dolem. Paže mi slábnou a to sedím u otevřeného okna, které mi nabízí luxusní podmínky. Našla jsem si nejlepší místo v čekárně. Dvakrát během půl hodiny jsem musela odběhnout na toaletu. Podruhé jsem si nechala všechny své věci na tom čestném místě, protože tam vám nikdo nic neukradne. Vrátila jsem se zpět a pohledy ostatních mi odzrcadlily moje žaludeční problémy. Přečetla jsem si poslední dvě kapitoly knihy, kterou jsem právě dokončila a u které jsem konečně domyslela závěr. Pak jsem vytáhla mobil. Hraju takovou hru, která mi pomáhá vymýt si mozek od čehokoliv, přitom se u toho musí přemýšlet. Ale mně to nevadí. Logický uvažování je cajk. Horší je přemýšlet nelogicky a o blbostech. A ty se mi v hlavě rozjely zase o sto šest. Čtvrtým rokem vysedávám na těch rádoby pohodlných sedačkách, které vám začnou po třech hodinách masírovat půlky i záda. Ale ani to čekání není to, co bývalo. Oproti třem nebo čtyřem hodinám jsem čekala jenom čtyřicet pět minut. V tom neskutečným fofru jsem vlastně stihla jen málo. Bojovala jsem s pocity na zvracení, cítila jsem, že mi srdce sotva bije. V tom se do rozhlasu ozvalo moje jméno. Hbitě jsem vstala a z úst jsem vyndala žvýkačku, kterou jsem stihla vhodit do koše. Dveře ordinace mého lékaře jsou vždycky pootevřené po předchozím pacientovi.
"Dobrý den."
"Dobrý den i Vám. Jak žijete?"
"Velmi intenzivně."
"Tak si rovnou odložte."
Učinila jsem tak.
"A co jste všechno prožila za poslední půl rok?"
"Pane profesore, máte tolik času?"
"Já jsem myslel zdravotně, ale jestli mi chcete říci celý svůj příběh, tak si ho samozřejmě rád vyslechnu."
Načež mi prohmatal všechny uzliny, prokouknul krk, prohmatal břicho, čímž mi udělal mexickou vlnu mých špeků a narušený trávicí trakt byl vážně nadšenej. Pak už to znám. Kontrola otoků nohou a tak dále. Jenže předtím mi vždycky sáhne do třísel. To vážně nemusím. Je to hodně citlivé místo a pokaždé si vybavím, jak mi tam kdysi v Motole přes tříslo zaváděli stent, aby jím vystužili moji horní dutou žílu. No nic, to jsou detaily mý hlavy, z toho jsem se už vypsala tak tu nebudu plakat.
Zvážila jsem se a zatajila jsem mu nejmíň dvě kila, aby to v lékařské zprávě moc neřvalo. Nic ostatního před ním zatajit nemůžu. Ale došla mi jedna věc. On můj příběh, tak jako ho znáte vy, vůbec nezná. Nikdy jsem mu svoje knihy nevěnovala. Nevím, jestli by to vůbec ocenil. Je to duší věděc. Zachránil mi život. A já jsem mu ty knížky pořád nedala? Aha, teď mi to došlo...už vím, co dostane na moje narozeniny. Já mu ty knížky už konečně dám, protože se cítím být připravená konfrontovat celé to oddělení, kam chodím a všechno to, co jsem tam zažila. Nebýt jeho, tak bych to tam všechno snášela daleko hůř. On mne vždycky uklidnil a vždycky mě podržel tím svým klidem. A pokud je on v klidu tak můžu být i já. Řekl by mi to na férovku, kdyby bylo něco blbě. A my oba víme, že je to všechno dobrý, i když se vlastně vůbec neznáme.
P.S. Na příště se těší, s jakou přijdu kérkou, a to vůbec neví, jakou pro mne mají symboliku.
P.S.S. V knize jsem nikdy záměrně nejmenovala, kde mne léčili. Vzhledem k tomu, že jsem tam zažila smíšené pocity, které jsem vyhodnotila úctou vůči jemu a nechtěla jsem nikomu uškodit, přišlo mi lepší zachovat všechny v anonymitě. Nikdy ale nezapomenu, kterak ke mně přišel při první chemoterapii. Po těch hodinách v neznámém prostředí, nedostatku soukromí, mi přinesl pocit lidskosti a zájmu. Díky němu jsem to tehdy dokapala odhodlaná a statečná. Uzrál čas na to mu vyložit karty a odhalit kdo jsem. Myslím, že bude rád a bude mít radost.
P.S.S.S. Ve středu, dva dny po kontrole, mi srdce snad nebilo vůbec. Dostavila se krize. Tělo nestíhalo, srdce snad nebilo. 46 úderů za minutu jsem měla už třetím dnem. Bylo mi blbě jak nikdy. Koktejl léta mi zkysnul. Stihla jsem toho tolik, všechna čest, hodně se mi dařilo. Až mě to položilo. Musela jsem volat na kardiologii, aby mi upravili léky na srdce. Zrušila jsem veškerý program následujících dní a naordinovala jsem si ultra klid. Parťáka mi dělal kozlík lékařský a najednou mi to všechno došlo. Předběhla jsem čas až moc, ale nestydím se za to. Udělala jsem kus práce a poznala jsem včas, co potřebuju. Potřebuju teď klid a ten si dopřávám. Znáte to přísloví, že všeho moc škodí? Pod to se podepíšu.