POLOVINA ŘÍJNA 2015 - POPRVÉ U CVOKAŘE

Přicházím k tomu správnému domu a zvoním na správný zvonek.
Bzučák zabzučí a dveře lupnou. Vcházím dovnitř. Aha, ale kam teď? Jdu
logicky nahoru, protože ve sklepě to asi nebude, že? Vyjdu čtyři patra a nic.
Jdu zklamaně zase dolů s nepořízenou. Když jsem v úrovni asi prvního patra,
tak se odněkud ozve: "Haló, tady," řekne rázně ne moc příjemný ženský hlas.
Aha, tak ony to byly dveře v přízemí úplně za rohem. To se ale těžko
hledá, když nikde není cedule.
Vítá mě paní doktorka. Nemám z ní dobrý pocit, jako bych přišla nevhod.
"Sedněte si tu chvíli, prosím vás, mám tu opraváře na počítač, anebo
můžete počkat tak třeba půl hodiny?"
"To bohužel nemohu, mám potom ještě nějakou pracovní schůzku."
"Aha, no tak vydržte jen chvilku a pán počká vedle," řekne trochu
zklamaně a asi pět minut něco urputně řeší s "ajťákem".
Sedím tam v tom starým křesle v zatuchlý místnosti a před sebou
vidím ty dva - ji a jeho. Tohle už jsem jednou zažila. Bylo mi 22 a přepadla
mě strašné deprese, která vlastně začala jako zdravotní potíže -
motání hlavy, nechutenství, nespavost, až jsem skončila na psychiatrii,
tehdy poprvé a naposled. Nikdo si se mnou nevěděl rady, a tak jsem se
tam nechala poslat od obvoďačky. Vejdu tam, a ta doktorka psychiatrie
tam měla - no hádejte koho - "ajťáka"!
"Vydržte, já tu mám opraváře na počítač, budu se vám hned věnovat."
Chvílema k němu odbíhala a zase se vracela a mezitím se mě zeptala na
dětství. "Nějaké sexuální obtěžování bylo?" Pak zase zmizela.
"Alkoholismus u vás ano/ne?" a zase běžela k "ajťákovi".
Nakonec mi předepsala antidepresiva, po kterých jsem pár dní snad
lezla málem po zemi, jak byla silná... Byla jsem po nich úplně mimo
a chodila jsem do práce, totálně vyčerpaná jsem jí několikrát volala, jestli
by mi nenapsala něco jiného. "Ne. Musíte to vydržet, ono to později
přejde." No...a vlastně mě tenhle zážitek vyléčil rychleji, než bys řekl
švec.
A teď to vidím znova. Mám pocit, že to nebude to pravé přivítání.
Ale vyléčená se necítím.
Doktorka psychologie si mě volá k sobě a "ajťák" se přeprogramovává
do vedlejší místnosti.
"No, tak co vás trápí."
"Já jsem teď necelé dva měsíce od léčby rakoviny mízních uzlin. Měla
jsem lymfom."
"Hodgkina nebo Non-Hodgkina?"
"Non-Hodgkina," odpovím po pravdě, ale nevím, proč přesně se ptá
zrovna na tohle.
"No, léčba byla náročná," pokračuju. "V půlce léčby jsem musela
najet na Lexaurin kvůli prudkým výkyvům nálad, chmurám, sklíčenosti,
nespavosti, ale jinak jsem to, myslím, docela zvládla. No a teď řešíme
s partnerem docela neshody. A taky vlastně nekomunikuji už dlouho
s rodiči. Tak bych tak nějak všechno si tohle tady chtěla vyřešit a vyzpovídat
se z toho."
"Tak moment, po pořádku. Takže léčbu už řešit nechcete a spíše z toho
mám pocit, že chcete řešit partnerský vztah a ty rodiče. Vy potřebujete
do partnerský poradny, a to já nedělám."
Spadne mi brada. Sakra, to bylo rychlý, řeknu si pro sebe. Můj prvotní
dojem se mi potvrdil.
Řekla jsem jen okrajově, co bych chtěla vyprávět a řešit a hned mě
utnula, že tohle nedělá.
"Jděte do poradny a pak se mi sem klidně vraťte, až to budete
mít vyřešené. Kde přesně bydlíte? Doporučila bych vám nějakého
kolegu, který by to s vámi mohl řešit, ale připravte se na to, že je to
placené."
Nakonec mi dává kontakt na někoho, kdo pracuje na druhém konci
Prahy.
Mám dost.
"Tak vám děkuju... To je škoda, že jsme nic nevyřešily, docela jsem
potřebovala, aby se mi ulevilo."
"No, jak říkám, vraťte se mi sem klidně až si pořešíte ten vztah."
Vycházím ven zcela neuspokojená a vlastně smutná.
Hledám telefon v kabelce a píšu Adél:
"Tak ta doktorka to se mnou vzala rychle, jsou to spíš partnerské problémy
a ty ona nedělá. Doporučí mi někoho, kdo to dělá, ale to se platí
atd. To bude tak litr na hodinu. Jsem zklamaná... mám k ní přijít, až to
budu mít vyřešený."
"Aha, tak to je novinka, jelikož dělala obecnou psychologii... u všech
se vším. To se ti nedivím, chjo."
"Mno, tvrdila, že tohle s mojí nemocí nesouvisí. Moc tomu nerozumím,
podle mě to s tím kurva souvisí, nepřišla jsem řešit nemoc jako
takovou, tu už mám za sebou, ale její následky. Možná mě měla plný
zuby po chvíli, co jsem na ní vychrlila pár vět a radši mě poslala jinam."
"Neee, to neee, ale taky tomu teda nerozumím."
Nad cedulí té doktorky, která mě zatím odmítla mít v péči, visí cedule
jiné a pod tím "manželská poradna". Ptám se Adél, jestli ji zná, ale
bohužel ne.
Vím, že mě stejně čeká promluvit si o tom doma s partnerem, a když
tak tam zavolám.
Stahuje se mi žaludek, tohle bude boj, přesvědčit ho, aby tam se mnou
šel.
Doma jsem nepořídila. Můj muž odmítá jít cokoliv řešit, protože prý
psychické problémy nemá a rozhodně se nebude s ničím svěřovat někomu
cizímu. Následuje přestřelka jako ve westernu. Já nedokážu pochopit
jeho pohled na věc. Na to jsem moc vzteklá a agresivní. Zadělávám
si na další slušnou depresi. Můj vnitřní hlas by mi poradil, ale zamkla
jsem ho a nemůže na mě.
Za dva dny za mnou partner přichází a říká mi, že mu na nás záleží
a že to tedy podstoupí.
Nakonec z toho všeho dostane laryngitidu a tentokrát mu to opravdu
věřím.
Blíží se podzimní prázdniny. Doma to docela jde. Já vyklusávám
a snažím se být v klidu, partner se léčí za pochodu. V tom mě napadne,
že bychom mohli o podzimních prázdninách někam vyrazit. Koukám
na net a hledám něco na dvě noci. Chci do Berlína.
Najdu na netu super ubytování za "pár kaček", na fotkách hotel vypadá
super. Jsem tím nadšená natolik, že se proklikám rezervací a bookuju
to. Tak a bude to překvapení.
Určitě z toho budou doma všichni odvaření.
"Cože jsi udělala?"
"Zabukovala jsem hotel v Berlíně na dvě noci, uděláme si výlet.
Poprvé jsme spolu byli v Berlíně krátce po našem seznámení a tobě se
tam moc líbilo, tak jsem si říkala, že budeš rád."
"Do Berlína? A co tam jako budeme dělat? A jak tam pojedeme?"
"No autem, ne?"
"Ale naším autem nás tam nepustí, do centra pustí jenom nový auta
s ekologickou plaketou."
"Aha, no tak si nějaký auto půjčíme, nebo se zeptej rodičů, jestli by
nám nepůjčili auto, mají docela nový."
"Ty voe, Teru, proč jsi se nezeptala, když jsi to zařizovala? Jako já se
našich zeptám, ale třeba ho budou v tu dobu potřebovat."
"To mělo být překvapení." Netušila jsem, že to bude tak komplikovaný.
Tak to prostě nějak vyřešíme. Já chci jet, chci na chvíli z Prahy.
Partner zavolá rodičům a ti souhlasí. Naštěstí v tu dobu opravdu auto
potřebovat nebudou.
"No tak naši nám to auto půjčí, koupíme si benzín."
"No to je jasný. Tak to je super, ne?"
"Ale mohla ses poradit!"
Jsem zklamaná jeho reakcí a naštvaná. Mohli jsme jet taky vlakem
nebo tak. I když to se mi moc nechtělo. Chtěla jsem mít pohodlí i vzhledem
k mojí časté únavě.
"Má ten hotel garáž?"
"Já nevím," říkám po pravdě.
"Zjistím to."
Volám tam a zjišťuju, že mají velmi omezená parkovací místa v garáži,
která je potřeba rezervovat dopředu a na den to něco stojí, ale bohužel
už mají plno.
"But you can park on the street, like everybody else."
Hm, chápu, že na ulici by se to rodičům nemuselo líbit, a tak googluju,
jestli jsou poblíž nějaké parkingy, a skutečně něco nacházím.
"Buď v klidu, asi 800 metrů od hotelu je parking, tam to můžeme
nechat."
"No tak jo, no."
"A ty zařídíš tu plaketu?"
"Budu muset, když jsi to tak vymyslela."
"Tak super, dík."
Za čtrnáct dní se mi můj nápad vrací zpátky na talíř. Znova dostávám
otázku, jestli to není vyhazování peněz a co tam jako budeme v tom
Berlíně dělat?
Jsem rozhodnutá celý výlet zrušit. Nabízím ho kolegyni, jestli nechce
jet za zvýhodněnou cenu, a když to neudám, tak ať to propadne. JÁ NA
TO SERU!!!! Iniciativní kráva jsem.
Chtěla jsem udělat překvapení a zase jsem ta špatná. Tak co mám,
kurva, dělat? Já chci žít!
Jsem tak strašně plná vzteku a dávám to velmi najevo.
Když se partner dozví, že výlet ruším a že ho chci prodat, tak mě přemlouvá,
ať to vezmu zpět.
Mám všeho po krk. Tohle je nějaký život? Po tom všem, co mám za
sebou?
Nakonec tam samozřejmě jedem.