PRO TEBE - SEPSÁNO NA ZAČÁTKU DUBNA 2016

Milý Jiří,
ano, ano, už teď vím, že mě chceš zabít. A sice za to, že si tu začínáš číst
první řádky a úplně vidím, jak ti vstávají vlasy na hlavě z hrůzy, co se tu
o sobě zase dočteš.
Ale nemusíš mít strach. Já ti jen chci právě sem napsat tenhle "dopis"
a věřím, že i když je věnovaný tobě, tak zasáhne i mnoho jiných lidských
srdcí.
Moc bych si přála, abys to dočetl do konce.
Moje nemoc s naším bouřlivým vztahem opravdu slušně zahýbala. Já
vím. Možná ne ta nemoc, ale JÁ. Možná se za TOU rakovinou opravdu jenom
schovávám, ale pravda je, že ona byla doposud náš nejtvrdší soudce. Někdo,
kdo měl rozhodnout, jestli se na to všechno, co jsme spolu prožili vykašleme,
nebo ne. Anebo mě spíš nemoc donutila se nad tím naposled zamyslet.
Ustáli jsme zatím asi nejtěžší zkoušku našeho vztahu.
Jsme na jedné lodi už deset let. A já mám před očima naše první rande.
Psal se rok 2006. Je ti 28. A mně 26. Připadáš mi strašně vysokej a trochu
divnej.
Do tvých očích se zamilovávám vlastně během pár vteřin.
Od druhého rande jsme byli už vlastně spolu.
Cítím moc dobře, že ty jsi TEN PRAVÝ. Chci s tebou mít dítě. Přeji si syna.
16. ledna 2008 ve 12:00 ti porodím krásného kluka. Plní se mi další z mých
snů. Jsi u porodu se mnou. Oceňuju tvoji přítomnost a neumím si představit,
že bys tam nebyl. Tahle intimní chvíle plná mojí bolesti a tvojí přítomnosti
se mi vryla do paměti hodně hluboko. Po deseti hodinách strávených na
porodním sále přichází na svět naše štěstí. Položí mi ho na prsa a já ti říkám,
jak je krásnej. JE NÁDHERNEJ. Dodnes slyším jeho první výkřik.
Ty jsi neskutečně dojatej. Říkám ti, že tě miluju. Porodní asistentka na nás
s úsměvem kouká a říká mi: "Já to nechápu, vy jste jediná, co znám, která se
u porodu smála."
Umyjí ho, zabalí a dají do postýlky. Koukáme spolu na ten náš malý zázrak,
který si žužlá ruku. Povídáš si s ním a říkáš mu: "Ty jsi můj ŠAMPIÓN."
Tohle je štěstí. Skutečný štěstí.
Jsem ráda, že ho spolu vychováváme.
Samozřejmě, že jsem vůbec netušila, do čeho jdu, když jsem zatoužila
po miminku. Nevěděla jsem, kolik mě čeká probdělých nocí, starostí,
vypiplávání... Zpětně musím říct, že to bylo nejkrásnější období mého
života. Vidět, jak se každý den mění, jak roste... Ale taky vím, že už tehdy
náš vztah začal dostávat první trhliny. Jsme unavení a únava dělá své. Už
rozumím, že nerozumím, proč některé páry chtějí napravit svoji krizi tím,
že si pořídí dítě. My dva se pořád milujeme, pořád je mezi námi tak silná
láska. Pořád se mi líbíš.
Jenže já jsem často po celé roky, co jsme byli spolu, měla pocit, že pro
tebe nejsem dost dobrá. Že vlastně ani nemohu vyjádřit svůj názor. Hned mi
všechno zkritizuješ. Ale je pravda, že taky umíš pochválit. Pak zase převládne
pocit, že všechno, co dělám, je špatně. Cítím se často bídně.
Začínám si shánět práci, protože potřebujeme peníze. Vím, že se snažíš
nás zabezpečit a makáš od rána do večera a líp to nešlo. Není to pro tebe
jednoduchý. A já ti chci pomoct. Začínám být pod obrovským tlakem, protože
cítím, že tuhle situaci musím zachránit. Chodit na pohovory je ponižující
a stresující. Nakonec práci seženu a začínám pracovat na plný úvazek.
Dodnes si pamatuju, jaké jsme spolu zažívali stresy, když jsem nakonec
do práce nastoupila a našemu synovi nebyly ještě ani dva roky. Museli jsme
se tolik ohánět, abychom zaplatili všechny závazky. A abychom ho stíhali
vyzvedávat z jeslí. Dodnes nechápu, jak jsme to zvládli. Ten, kdo tehdy nebyl
každý den s námi, to nepochopí. Ale zvládli jsme to na jedničku.
Musím přeskočit několik let, které byly plné všeho - lásky, nenávisti, naplnění,
cestování, radosti, hádek, usmíření... prostě bouřlivých.
Náš syn roste. A vnímá nás. Ale náš vztah je pořád silný a plný lásky. Poslední
tři roky do teď byly tvrdé. V práci to mám náročné a ty taky. Oba jsme pod obrovským
tlakem. Já pod neustálým. Je už toho moc. Už nemůžu.
Někdy mám pocit, že tě nenávidím, že by mi bez tebe bylo líp. Mám potřebu
utéct, ale nevím kam. Naše hádky se stupňují.
Každý rok ve stejnou dobu se nám vrací velká krize, už třetím rokem.
Nikdy to nedořešíme a další rok po další krizi vtrhne do našeho žití rakovina.
Všichni zažíváme strašný šok. A já se stydím. Stydím se za každé špatné
slovo, které mířilo k tobě, za každý den, kdy jsem to posrala a zkazila dobrou
náladu a chovala se k tobě jako kráva. Najednou mi všechny ty naše hádky
připadají tak nepodstatné. Najednou chci zase cítit tvoji přítomnost. Nikdy
nezapomenu na to, jak jsi mě vzal za ruku, když mi bylo nejhůř, a říkal jsi mi,
ať se nebojím, protože my dva to zvládnem. "To zvládnem, Teru, neboj."
Bylo to pro mě přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala slyšet. Naplňoval
jsi můj život nadějí. Byl jsi se mnou, když jsem byla v nemocnici. Byl jsi moje
velká kotva, přístav bezpečí.
Ale vím, že já jsem ten základní kámen doma a že na mně všechno stojí.
Myslím na tebe a na našeho syna. Neumím si představit, že umřu. Ano, bojím
se smrti. Ten strach mě naprosto pohltil. Nechci, prostě nechci, aby rakovina
naše osudy rozpojila.
Mrzí mě všechny ty křivdy, kterých jsme se na sobě něco napáchali,
každé špatné slovo, které jsme si řekli. Chci na všechny ty sračky
zapomenout.
Celé ty dny, kdy jsme čekali na přesné stanovení mojí diagnózy, jsi byl se
mnou. Držel jsi mě za ruku, škrábal na zádech, utíral jsi mi slzy.
Mně tehdy nedocházelo, co jsi musel prožívat ty. Mrzí mě to. Moje zoufalství
mě pohltilo natolik, že jsem myslela pouze na svůj život a snažila jsem se
ten boj vyhrát. Snaž se to pochopit.
Nastupuji léčbu a snažím se být silná. Tak silná, jak nejlíp dovedu, a pořád
mi to připadá málo.
Když je půlka léčby za mnou, tak mě zarážíš tím, jak se snažíš moji nemoc
(v mých očích) překonat. Stěžuješ si, jak tě něco brní a bolí... pořád vzdycháš.
A mě to strašně sere. V duchu si říkám, jestli to myslíš vážně nebo ne. Já
tady bojuji o život a ty si stěžuješ?
Nakonec ti nic vážného není, snažím se ti i ve svém zoufalém stavu
pomoct a začínám tě vážně podezřívat z toho, že nemáš strach o mě, ale
o sebe. Vstupuje do mě agresivita. Začínám nesnášet tvoji přítomnost.
Prožívám v sobě nepopsatelné psycho. Navenek jsou to nepřiměřené
reakce, jsem agresivní, citlivá, plačtivá, nevypočitatelná, nepředvídatelná.
Uvěřím svému pocitu, že tvoje pozornost je jenom hraná. Ne, ty jsi mě tenkrát
za tu ruku v tý posraný čekárně určitě nedržel upřímně!
Vytvářím si v sobě svět plný nenávisti. Vůči sobě, vůči tobě, vůči všem!
Jsem po léčbě. Jsem zdravá. Je září. Venku je pořád léto. Já jsem sedm dní
po poslední chemoterapii a do práce se vracím na plný úvazek.
Náš vztah se nelepší. Přežila jsem vlastní smrt a náš vztah se každým
dnem trhá.
Jsem ráda, že jsme se nakonec rozhodli to řešit. Já totiž nechci, abych po
tak zákeřné nemoci zabředla do starých kolejí. Ne, prostě ne, teď už nebude
nic jako předtím!
Už nehodlám plnit něčí očekávání - tvoje nebo někoho jiného. Už se
nehodlám přemáhat a říkat věci, které necítím. Už se nehodlám usmívat,
když nechci, protože se to ode mě čeká. Už nehodlám plánovat něco, co pro
mě není důležité. Už nehodlám plánovat budoucnost, chci žít teď a tady. Už
nechci žít tak, jak žijeme. Tohle musím skončit. Chci tě odstřihnout, zapřít,
vymazat... Jsem přesvědčená, silně přesvědčená, že to už nikdy nepůjde
napravit. Moje agrese vůči tobě stoupá. Náš vztah se pro mě stal naprosto
nedůležitým. Teď jsem důležitá já!!!
Máme za sebou dlouhé týdny v partnerské poradně. Jsem ráda, že jsi
nakonec souhlasil tam jít. Bylo to náročné a plné trápení. Oba jsme tam zjistili,
jak jsme odlišní, jak se naše komunikace absolutně míjí. Bylo to surové,
opravdové a oba jsme se o sobě dozvěděli to, co jsme si neuměli říct.
Jenže pak se stalo něco...
Je začátek března 2016. Je večer. Ty ležíš (pro změnu) na gauči a objímáš
našeho osmiletého syna, který na tobě leží. Takový obyčejný okamžik, který
upoutá moji pozornost. To, jak ho láskyplně vískáš ve vlasech... to je prostě
krásný. TY ani ON to nevíte, že se koukám a dál sledujete film. Vískáš ho dlouho
a on je na tebe nalepený. Já sedím u stolu a něco píšu. Pamatuji si, že je
to sobota. Jedna obyčejná sobota, která by mohla splynout - kdybych jí byla
bývala nechala - s těma ostatníma, ale tohle byla sobota, která ve mně zlomila
moji nenávist vůči tobě. Najednou ta svině odešla a ani se nerozloučila.
V tu chvíli mi vše docvaklo. Docvaklo mi, že se právě dívám na přímý přenos
zvaný ŠTĚSTÍ. TO štěstí, které jsem viděla tehdy před lety, kdy se nám syn
narodil. A štěstí z toho, že jsme pořád všichni spolu a ty ho tak krásně hladíš
po hlavě. Tohle je skutečná láska.
Ten večer vím, že nechci, aby se naše rodina rozdělila. Tohle si prostě nenechám
vzít. Tenhle zdánlivě malinkatý moment mě vnitřně úplně rozsekal, protože
ty mi stojíš za to jít životem dál. Protože já už s tebou nechci vést další boj.
Pokud s tebou budu i dál bojovat, tak zůstaneš mým soupeřem. A mě už to
sere. Odvolávám válku, skládám zbraně. Vyhlašuju mír.
Ten okamžik ve mně zůstává. Byl jsi to ty, kdo jsi to prolomil. Byla to opět
tvoje láska, která mě přesvědčila o tom, že my dva to spolu nesmíme vzdát.
Myslela jsem, že to zvládnu líp. Okolí mě vnímalo jako bojovnici. Jsem! Ale
bojovnice to mají sakra těžký. A i doma to pro mě byl opravdový boj. Sáhla
jsem si poprvé v životě na opravdové dno. Ale díky tomu jsem pochopila,
že jsem neuvěřitelně statečná, protože jsem ten boj dotáhla do zdárného
konce.
Jsem ráda, že jsem se rozhodla pro to jít společnou cestou dál. Teď spolu
budeme zase vytvářet silné zázemí pro našeho syna. Už si zase budeme
všichni oporou.
Přemýšlím o tom, jestli jsem ti mohla ušetřit hodně trápení, kdybych byla
jiná. Ne tak hysterická, klidná, vyrovnaná. Ale nemohla. Narodila jsem se bez
návodu a ty taky. Učím se celý život za pochodu. Vím, že jsem za poslední
roky na sobě udělala neuvěřitelný kus práce. Vidím to, vím to. Posouvám se,
žiju, dělám, co cítím, dělám vše tak, jak to nejlépe dovedu. Kdybych to uměla
líp, tak to udělám. Je mi jedno, co si o mně myslí ostatní, já si o nich totiž
nemyslím nic.
Celý život jsem měla pocit, že jsem k ničemu. Pořád jsem se kritizovala.
Ale pak jsem to zkusila udělat přesně naopak. Rakovina mi v tom pomohla.
Ale dřív, než mě zasáhla, jsi mi už před několika lety právě TY ukázal, co je to
silná rodina a její opora. Díky tobě jsem si začala číst v knížce LÁSKA a nestačila
jsem se divit, že to může být jinak, než to doposud znám.
Musím každopádně uznat, že tvoje láska ke mně neusnula nikdy, ani na
minutu. Ale moje také ne, i když mi to možná teď nebudeš věřit. Jen jsem si
musela přirozeným hněvem uvědomit, že ji stále cítím. Vím, že TY bys pro
mě obětoval všechno, snad i svoje zdraví a štěstí. Miloval jsi mě bez vlasů,
hysterickou, nasranou a zlou a miloval bys mě i bez ruky, bez nohy... Vím to.
Dokázal jsi mi, že tvoje láska vůči mně je neuvěřitelně silná a pravdivá. A
to i přesto, že my dva jsme tolik rozdílní. Já budu pořád oheň a ty voda.
Miluju Tě.
P.S. A jseš asi jedinej na světě, kterej zmáknul vyřešit partnerský vztah jen
tak z gauče.
P.S.S. Děkuju, že jsem tady o tobě mohla psát.
P.S.S.S. Teď už si můžeš oddychnout.