PŮLKA LISTOPADU 2015 - LEDEN 2016

Je podvečer a jdeme do poradny. Syna vyzvedla babička a slíbila, že udělají
úkoly.
Ujímá se nás jiná psycholožka. Jiná, než ke které chodím. Je mladá
asi jako my.
"Tak co vás přivádí a co vás trápí?"
Podíváme se na sebe s mužem a je mi jasné, že musím začít já.
Popisuju, proč jsme přišli. Pak dostane prostor muž.
Celé dvě hodiny se nám daří vyjmenovávat všechno, co chceme řešit
nebo napravit, co nám vadí nebo čeho si na sobě naopak ceníme.
Jsem překvapená z toho, jak dobře nám to jde. Místy nechápu, jak
jinak mě vidí muž, protože já mám pocit, že v jeho očích jsem spíš
neschopná než schopná. Najednou se o sobě dozvídám něco, co jsem
nikdy neslyšela. Myslím tím to, jak mě vnímá.
Zjišťuju, že si neumíme takový věci vůbec říkat. Ale to asi ani dalších
milión párů na světě.
Máme toho za sebou tolik, tolik jsme toho spolu prožili a zažili a ta
nemoc s naším vztahem docela zacloumala, ačkoliv ze začátku nemoci
pro mě byla přítomnost mého muže naprosto klíčová a důležitá. Bez
něj bych to nedala. A najednou mám pocit, že vedle mě sedí cizí člověk.
Najednou jako bychom oba byli z jiných planet a neuměli spolu
mluvit.
Mluvím o všem, co mi vadí, co mě trápí. Psycholožka mě chvílemi
nestíhá, valím to ze sebe jako lokomotiva.
Ona je v roli moderátorky. Občas mě musí usměrnit a vrátit mě zpátky
k problému. Zjišťuju, jak moc jsem hektická a že jí chci říct všechno
najednou.
Už tu první poradnu si uvědomuju, kolik toho ve mně je. Je ve mně
tolik nenávisti. Je zvláštní, že na individuálním sezení jsem v pohodě,
vše mě nechává v klidu. Ale tady je to jiné. Cítím, že se potím, cítím, že
mnou projíždí miliarda emocí. Promítá se mi zpětně deset let nazpátek.
Vzpomínám na to, jaké to bylo, když jsme se seznámili. A najednou
sedíme tady, v manželské poradně, a já žasnu nad tím, kam jsme to
dopracovali.
Můj muž je ve sdělování střídmější než já. Vlastně od něj slyším to,
co mi říká doma.
Ale jsme tady a chceme to řešit.
Nakonec odcházíme oba s dobrým pocitem, respektive s nadějí.
S nadějí, že to třeba půjde opravdu zachránit.
Po odchodu z poradny si o tom už nepovídáme, děláme jako že nic. Je už
skoro osm večer, a tak pádíme vyzvednout syna a plnit si rodičovské povinnosti.
Přijdeme domů a já syna rychle vykoupu a už ho ženu do postele. Je
z toho trochu zmatený, narušili jsme mu harmonogram.
S mužem něco pojíme a já jdu zbitá do postele.
Ke konci listopadu mě čekají dvě důležité věci - kontrola po 3 měsících
na hematologii a jeden večírek.
26. listopadu 2015
Píšu Adél.
"Kontrola mi dopadla super."
Další den se na jednom večírku s Adél a Anet uvidíme, tak se šíleně
těším. Jsem ale tak příšerně unavená. Únava tři měsíce po léčbě je stále
velmi silná. Ale nedokážu svoji účast odříct, protože tam na mě čekají
dvě nejlepší ženský, co znám.
Celý večer strávíme spolu a mě hřeje ta jejich přítomnost a náklonnost.
Potřebuju být s nimi. Adél mi mačká ruku a objímá a říká mi:
"Terouši, ty seš prostě stejně bojovnice, já jsem na tebe tak pyšná. A to je
tak super, že ti teď výsledky dopadly dobře. Holka moje, já tě mám tak
ráda." Je mi nejlíp za strašně dlouhou dobu.
Pijeme vínko a snažíme si říct všechno přes hlasitou hudbu. Nabíhají
nám krky z toho, jak se snažíme překřičet Monkey Business, a objímáme
se dál.
V jednu ráno kapituluji a jedu domů. Bylo to nad moje fyzické
síly, ale tolik energie, kolik jsem načerpala z těch dvou úžasných bab,
mě drží (na to, kolik je hodin a kolik jsem toho vypila) stále v dobré
kondici.
Usínám s úsměvem na rtech.
Ráno už mám v telefonu fotky z předešlého večera a mraky krásných
vzkazů od Adél i Anet.
Vstávání už tak super není. Jsem hodně unavená a alkohol mě
vyčerpal.
Ten den máme jít na rodinný oběd, tak snad to zvládnu. Nejradši
bych se zachumlala a odpočívala celý den, na což jsem nebyla nikdy
zvyklá a nikdy jsem to nedělala. Ale teď mi spánek přes den připadá
někdy nevyhnutelný. Asi tak jako během léčby.
I přes to všechno, že mi není nejlíp a z půlky si za to můžu sama, mě
hřeje na srdci, že mám na světě dvě tak skvělý ženský. Naplňuje mě to
chutí jít dál a pracovat na své rekonvalescenci.
Na začátku prosince mám za sebou další individuální návštěvu u své
psycholožky. Opět tam strávím dvě hodiny. A ulevuje se mi. Vyprávím
jí, jaké to bylo poprvé v poradně, a klidně to tam i rozebereme. Nakonec
veškerý čas povídám o partnerovi. A ta paní krásně naslouchá. Občas se
na něco zeptá a mně chvíli trvá, než najdu odpověď. Chvílemi se vracím
zase do dětství.
Odcházím jako ukrutně vyrovnaná žena. Tak snad mi to pár dní
vydrží.
Píšu to Adél.
"Vydrží, miláčku, dlouhooo."
"Mno, Adél, musí, další schůzku mám až ke konci ledna, ale na začátku
ledna jdeme zase do poradny, tak uvidíme, mně to hrozně pomáhá,
ale Jirka - tak mi to připadá - jede furt stejnou notu, ale třeba mě ještě
překvapí, snažím se to celé nechávat po sobě klouzat."
"Moc hezky napsané. Pusuuuu."
Ještě týž den večer píše Adél:
"Teri, víš že jsi mě potěšila, že jsi mi napsala? Já dnes udělala zkoušku,
uuuuffff..."
"To jsem ráda a gratulujuuuuuu."
"Moc děkuji."
"Já právě lítám po Praze a nakupuju dárky. Mám toho po krk, to ti
povim."
"Terouši, a spíš dobře i nadále?"
"Jo, ale na noc většinou s práškem. A díky tomu spím dobře."
Čím více píšu o věcech blížících se přítomnosti, tím více zjišťuju, že si
na ně pamatuji daleko míň než na ty, co se staly před rokem. Ale chápu
proč. Díky tomu, jak je pro mě vyčerpávající zvládat chodit každý den
do práce, a i tam se někdy potýkat se zvláštními situacemi a pocity, pak
jít domů a dělat úkoly, které mě vždycky úplně položí. Nesnáším je. Jsou
to vlastně úkoly pro nás, pro rodiče. Syn už je taky unavený a někdy je to
porod všechno dodělat. Pak večeře. Spát a další den znovu. Možná mi teď
momentálně, když to píšu, spadly všechny ty dny do jednoho pytle, ale
rozhodně to tak nebylo. Až donedávna procházím opět těžkým obdobím.
Chodím ke dvěma psycholožkám, otevírám si staré rány a řeším partnerskou
krizi. Do toho nová pracovní náplň - občas tápu, občas nechápu, jak se změnilo chování některých lidí kolem mě, když jsem na jiné
pozici. Někteří si možná ani neuvědomují, jak se chovají necitlivě. Ale
třeba je to jen můj pocit. Je to mišmaš emocí a já se v nich dokonale
plácám. Jsem unavená, přecitlivělá. Ale pořád bojuju dál. Nikdo z mých
kolegů si neumí představit, čím si procházím. Jak je to kurva těžký, po
tak náročné léčbě vrátit se do procesu. A zase na mě všechno doléhá.
Začínám chápat, že nikdo z nich nemůže vědět, co cítím a jaké to je.
Přestávám mít chuť cokoliv vysvětlovat.

NEZTRÁCEJTE ČAS VYSVĚTLOVÁNÍM. LIDÉ STEJNĚ SLYŠÍ JEN TO,
CO CHTĚJÍ SLYŠET.
Paolo Coelho

Je nějaký ten čas před Vánoci.
Vrací se mi v myšlenkách doba, kdy jsem přišla tehdy z Motola domů.
To psycho, které mi běhalo několik dní během čekání na výsledky hlavou...
Vzpomenu si na okamžik, kdy jsem přemýšlela o tom, jak prožiju
Vánoce. Jestli je vůbec zažiju.
A najednou jsou skoro tady. Budu u toho, jak můj syn bude jásat
u stromečku a rvát vánoční papír ze zabalených dárků. Nesnáším
Vánoce pro tu jejich komerčnost, nicméně TO štěstí v dětských očích je
prostě k nezaplacení.
Nakonec jsme s mužem absolvovali pět sezení v poradně a dohodli
jsme se, že si dáme nějaký časový horizont, kdy si řekneme, jestli na tom
má smysl pracovat dál, anebo ne. Je konec ledna a já za sebe navrhuji,
abychom si dali deadline do konce března.
Nechci se tu probírat vším, co v poradně zaznělo, a kolik slz ukáplo.
Nějak cítím, že už to není jenom o mně a nebylo by fér tu psát otevřeně
o tom, co přesně tam zaznělo. Navíc by to určitě nebylo nic, co neznáte
sami ze své zkušenosti. Čím více sezení jsme měli za sebou, tím více mě to
přesvědčovalo, že chci od všeho utéct. Chci začít nový život. Moje agresitiva
stoupala a vztah se nelepšil. Naopak se posilovala moje alergie na partnera.
Individuálních sezení jsem měla, tuším, šest a pak jsem se rozhodla,
že si dám pauzu, protože mě v tu dobu - někdy koncem března 2016 nic
netrápilo. V tu dobu ze mě odešla moje zloba.
Stalo se totiž něco, vlastně takový nicotný okamžik, který ve mně
uvolnil vše.