RODIČŮM

RODIČŮM

Chtěla jsem tenhle příspěvek napsat už v dubnu, protože tehdy mě k tomu inspirovala jedna vzteklá maminka ve škole, kam chodí můj syn. Vzpomněla jsem si na to v lázních, kde se mi za celých 14 dní nepodařilo potkat žádného agresivního nebo vzteklého rodiče. Všichni tam na svoje děti láskyplně a klidně promlouvali.  Možná to bylo tím prostředím, které Jeseník nabízí a tou úžasnou energií, nebo prostě i tím, že to není velké město jako Praha, kde se k sobě lidi vzájemně leckdy chovají jako neomalená paka.
Toto jaro (teda nejenom toto, ono je to celoročně, ale tehdy jsem si řekla, že je to už za hranicí normálnosti), jsem začala všímat jak většina rodičů, kteří si chodí vyzvedávat ratolesti do školy, jsou neskutečně rozhození, naštvaní a vytočení.
Vyjde holčička (2.třída) a maminka místo pozdravu hned ostře praví:
"Cos měla dneska z tý češtiny"?
"Dvojku", pípne ta malá s culíkem.
"No tak to si buď děvenko jistá, že tu dvojku dostaneš i na vysvědčení", řekne jí nasupeně.
Ta malá s culíkem sklopí oči dolů na podlahu a chce se jí tam nebýt.
"A co bylo z matematiky a co bylo z prvouky?"
Ta malá s culíkem by něco chtěla říct, ale ta velká bez culíku a nasraným obličejem jí to nedovolí a pokračuje přede všemi dál: "Tak to jako zapomeň na nějakýho psa. Žádnej pes nebude. Tobě nestačí, že ta Anetka ze třídy je daleko lepší než ty? Takže pokud se nesrovnáš, tak Ti jasně říkám, že žádnej pes!!!" a žene ji z dveří ven.
Říkám si v duchu, že ještě slovo a asi najraději bych po ní skočila. Udělalo se mi zle z toho, jak tu holku zadupala do země: kvůli dvojce?
Přijde další, tentokrát kluk. Má díru na teplácích na koleni. Náš syn takhle propunkoval  x tepláků a y džín, protože si hráli ve školce i ve škole o přestávce s auťákama a prostě to prošoupal. Tisíckrát jsme mu domlouvali, až to nakonec klaplo u jedněch džín, který jestli zase proděraví, tak vysype kasičku a koupí si je za svý. Od té doby se to výrazně zlepšilo.
Zmíněná maminka, tam čekala na svoji vlastní dětskou oběť a místo pozdravu ho vzala surově za ruku a spustila. "Zase máš díru?,"zeptala se jako policajtka, která si musí vybít zlost na lidech. "Takže to ti povídám, že zítra půjdu za paní ředitelkou a řeknu jí to!".
Kluk nechápavě koukal. Matka ho vyvlekla ven a dál už jsem jí naštěstí neslyšela.
Chce jít za ředitelkou a říct jí "můj kluk má zase díru na koleni"?. Sakra, tak to mě tehdy nenapadlo.
Vychází můj syn. Dám mu pusu a on mě obejme.
Jdeme na nákup. Před pokladnami stojí maminka a zabírá celý prostor kočárkem, ve kterém řve prcek. Za ruku drží asi tříletou dceru. Lidi, včetně nás, se před jejím kočárkem začínají hromadit, protože není kudy jí obejít. Ona vyhodnotí situaci tak, že seřve přede všemi tu malou za to, že se neumí chovat. Nestačilo by jenom uhnout?
Začínám si připadat, že jsou všichni z Marsu. Uvědomuju si, jak velká parta zamindrákovaných  a naštvaných rodičů vychovává děti. Všichni trpí. S odstupem času, kdy jsem tenhle den zažila pár takových exotů musím říct, že žijeme teda v šíleném světě. Z lidí se vytratila pokora z podstaty žití. Nevnímají osobní štěstí. Rodiče se nechali ovládnout svojí trpící myslí, rezignovali sami na sebe, převzali a praktikují nesmyslný vzorce chování od jiných zamindrákovaných a zadupávají svoje děti do stejnýho průseru v jakém jsou oni sami. Jsou to ti, co se postavili do dlouhé řady těch, kteří vytváří zakomplexované děti, které se z toho potom léčí celý život. Je strašný to pozorovat. Každý má ale přece šanci tohle změnit!
Taky jsem bývala dlouhý roky pod stresem a rodina to logicky často odskákala. Po každý mě to hodně mrzelo a věděla jsem, že to není správný.
Před cca třema roky jsem řvala na svýho muže do telefonu nějaký, s prominutím, sračky. Můj pětiletý syn ke mně přiběhnul. Chytil mě za ruku a řekl mi: "Maminko, řekni tatínkovi do telefonu, že ho mám rád." Tohle prostě nechcete zažít.
Je to další věc, kterou mi rakovina pomohla narovnat. Najít v sobě zase tu hodnou dobrou mámu, kterou jsem vždycky byla a dávat doma lásku, i když to samozřejmě v praxi nevypadá takhle pateticky, ale pryč jsou ty časy, kdy jsem na syna vyjela proto, že na mě ten den vyjel někdo jiný a já jsem to hovno prostě musela poslat dál. Ach ta sebeláska.
Dneska se jdu radši projít a řeknu na rovinu, že teď potřebuju být sama.
Vzpomínám si na dobu, kdy jsem si o to neuměla říct a trpěla jsem strašně moc. Byl to opět pouze stav mysli, nic víc.
Přeji všem nasraným rodičům, aby se někdy zastavili a uvědomili si, že dělají chybu a zaposlouchali se, jaká zaklínadla na děti vypouštějí a přijali už konečně odpovědnost za to, že je poznamenávají na celý život.
Jsem na sebe pyšná, že jsem objímající a milující matka. A na našem synovi je to vidět. Má dobrý srdce. Ne, teď si tady nehoním ego, ani se nevychloubám. Nemám to zapotřebí. I já mám máslo na hlavě za určitý období. A samozřejmě mě mrzí všechny momenty, kdy jsem to jako matka posrala. Dobře, že už jsou dávno pryč, ale z jeho mysli už je nevytěsním. Jediný co pro to můžu udělat je, že to už nikdy nebudu opakovat. A jsem velká frajerka když mu třeba přiznám, že to co jsem udělala tehdy a tehdy nebo právě teď, nebylo úplně správný. Rodič není "Bůh", který ví všechno a dělá všechno správně, ale děti to tak vnímají. Vzhlíží k nám a věřím nám. A tak je potřeba mít na paměti, že cokoliv směrem k nim vypustíme, si ony ukládají.