ROZMARNÉ LÉTO 2016 - ČÁST PRVNÍ

Tento způsob léta se mi zdá poněkud nešťastným. Teda zatím.
Někdy na konci června a začátkem července jsem sem vkládala takový rozladěný příspěvek o tom, jak se mi začátkem tohoto léta vrátily vzpomínky na léto minulé a jakýpak to asi bude letos.
No, že by bylo toto léto nudné, to nemohu říct.
Po návratu z lázní infarktové stavy v práci. Těšeníčko na dovolenou v Jizerských horách vystřídalo storno pobytu a nutnost zůstat v Praze kvůli neodkladnému zákroku v nemocnici (ne neděste se, nijak nesouvisí s mým dřívějším onkologickým onemocněním a vše je OK!!!!). Ale už jen ten pobyt v nemocnici stál za to, všichni byli moc milí, to nemohu říct, starali se o mě krásně, teda až na to čekání - 3 hoďky na příjmu. Což je vlastně luxus oproti mým dřívějším zážitkům. Mě jen vlastně děsila ta kanyla do žíly na "padesátý pokus", poté samozřejmě móňo velikosti mexického dolaru, možná spíš české stokoruny. Narkózka před kterou jsem se na tom Záhořově loži třásla strachy tak, že to vypadalo, jako kdyby Jimmy Hendrix vybrnkal na moje nervy brilantní kytarové sólo. No prostě jsem jim málem spadla na zem. Prý mě vůbec nemohli uspat. No, co na to říct, něco v tý mý hlavě bohužel po tom všem zůstalo a ne a ne se mě to pustit. Takže jsem se prostě do práce anesteziologa tentokrát nedokázala vcítit. Tímto se mu velmi omlouvám.
Naštěstí pobyt v nemocnici byl krátký, nic zas tak nebolelo a hurá domů. Brzo mě čeká ještě zubař, tam bych naopak snad tu narkózu uvítala. A to, že za pár dní zase budou napichovat kanylu kvůli CT, na to snad už vůbec nechci myslet. Jako velkou díru na trhu vidím to, že se nikdy nedaj koupit nový žíly.
Jo, kde jsou ty časy, kdy jsem šla na krev a všichni nad mýma žílama jásali. "Jé, z týhle se bude krásně brát". A dnes na mě nefunguje snad žádná jehla.
A těch pět klíšťat, které jsem nasbírala v lese, i když ten úlovek hub byl majestátní, tak to taky budu muset dotáhnout do konce. Moje drahá Adél už mi vypsala žádanku na krev, abychom vyloučili Boreliózu.
Ono to zní celý možná docela šíleně, ale když se daří tak se daří.
Ale i tak jsme stihli během té dovolené v Praze pár výletů po vlastech českých.
A bylo nám fajn. Rodina je základ státu.
Vojta pak pendloval sem a tam s babi a dědou. Taky měl málem velký bebí, když se mu prstíky dostaly tam, kam neměly, ale naštěstí má prsty pořád všechny a celý. Nicméně dostal z toho menší šok a několik dní jsme o tom před ním nesměli ani promluvit.
Po třech letech jsem se opět setkala s rodiči. Pozvala jsem je na oběd a vše proběhlo tak, jako kdybychom se neviděli měsíc a ne tři roky. A najednou zjišťuju, že nemám chuť ani potřebu jim něco vysvětlovat. Já totiž nemám co. Prostě jsme se zase potkali a mělo to tak být. Vzpomenu si na slova psycholožky: "Jedno dne přijde ten správný čas, do té doby to prostě nechte být". Měla pravdu.
Nakladatel se zatím ještě neozval, takže se buď připomenu, nebo pozvolna poptám jiné.
Do toho se snažím zrealizovat jedno moje rozhodnutí a nějak mi na začátku nedošlo, že opravdu nic není zadarmo. A tak musela nastoupit na scénu moje Adél. Je tu pořád se mnou a když jí potřebuju tak je tu. A já mám pak najednou pocit, že všechno dobře dopadne.
Na změnách je nejhorší to, že je to jiné, než to bylo předtím. (chi chi)
Ale cíl bez plánu, je jenom přání. A dovolená letos v nedohlednu.
No, bylo hůř!