ROZUM SI NESMÍ SEDNOUT

07.05.2019

Začne to většinou mohutným kýcháním, které mi evokuje pocit, že se ze mě uvolnilo všechno možné. No a druhý den se probudím s plamenomety v nose. Takhle mi doma říkáme pálení v nose, které je na začátku nějaké nepříjemné virózy příjemné asi jako šutr v botě. Samozřejmě nejčastěji onemocním bacilem vždy po té, co si pro sebe řeknu, že je super, že už jsem dlouho nemarodila. Dříve bych si snad myslela, že špatně zvoleným rčením se dá něco přivolat. Ale kdepak slovem.

No a tak jsem za týden zvládla posmrkat metráky kapesníků, i když vím, že zadní rýmu člověk jen tak nevysmrká, a tak když se pokoušela vysmrkat aspoň něco, tak jsem se dávila kašlem a spát v noci? Tak to byla dost naivní představa. Dneska jsem nastoupila do lékárny s tím, ať mi prodají něco, po čem se už vyspím a nebudu kuckat každou hodinu. Vzala jsem si to asi před dvěma hodinama a od té doby prožívám stavy beztíže. Kašel ustal, zadní rýma už mě nedráždí a po týdnu si konečně připadám jako člověk. Vydržela jsem toho v životě už daleko víc, než zadní rýmu, ale deptalo mě to psychicky. Spánková deprivace udělala své.

A díky bohu, že mohu pracovat z domova, když přijde tahle respirační nekázeň. Ne každý tu možnost má - zejména díky své profesi. Neumím si ani ve snu představit, že bych v takovýchto stavech chodila do práce jako dříve. Nebo, že bych šla do práce s antibiotikama a byla tam samozřejmě déle než 8,5 hodiny a zažila mraky frustrací. Zabilo by mě to. Naštěstí jsem dneska už jinde, kde mají pochopení pro to, když někomu není dobře a nikdo neprudí. A já jsem kupodivu při práci z domova daleko efektivnější, protože mám na to svůj klid, nikdo mě neruší atd. Mám to tak ráda i při psaní. Když píšu, tak v klidu, v prostředí, které důvěrně znám. Ono je to celé o důvěře.

Jak to tak bývá, když člověk zvolní, tak se rozleží hlava. Došlo mi, že toho na mě možná dolehlo docela dost po dlouhé době. Mívám to tak, že jedu jedu jedu, pak si na chvíli sednu a uvažuju zcela jinak....a navíc, vím, že mě toho taky hodně čeká. Ale takhle jsem to chtěla. Prolítlo mi toho hlavou víc, než bych chtěla, ale naštěstí jen prolétlo. Mám pocit, že je to i proto, že se chystám psát další knihu, a možná jsem se k některým situacím, myšlenkám potřebovala vrátit nebo se jim věnovat, abych si vzpomněla jsem cítila. Pochopila jsem, že už možná vypisuju do podvědomí možné dialogy, možné situace, které propojím všelijak, aby se chytly souvislostí za pačesy. Došlo mi, že já vlastně v hlavě pořád tvořím. Pořád a pořád. Mám to tak vlastně ráda. Tvořivost ať si klidně jede. Ale rozum? Krásně to vyjádřil Jan Werich:

"Když rozum nad něčím zůstane stát, o to rychleji se pak rozběhne. Rozum, který zůstane stát, je v pořádku. Nesmí si sednout."

Tak kéž by si na mě nesedaly i ty nosní plamenomety. Ale zase bych bez nich neměla možnost uvědomit si to, co jsem právě napsala....to, že už zase píšu, i když jsem si k tomu ještě nesedla.