SÍLA 5. KILOMETRU

Víte, je zvláštní, že lidé, kteří říkají, že vás mají rádi, ale zároveň vás často kritizují, si myslí, že jim za to ještě budete děkovat. A proč vás kritizují, mají tendenci dokonce i ponižovat a říkat vám co byste měli říkat? Protože mají rádi nějakou představu o vás a tu vy jim nenaplňujete.

"Místo toho, abys byla ráda, jak jsi z toho pěkně vybruslila tak tady děláš to a to..."

Nemyslete si, on si nikdo, opravdu NIKDO nesedne na zadek z toho, že jste měli rakovinu. Zní to dost hnusně, ale mám pocit, že to tak je. Naopak se vám rakovina začne ve slovech vracet přesně tak, jak nechcete.

Jsem emotivní člověk. Naučila jsem se po nemoci emoce ještě více prožívat a nehodlám na tom nic měnit. Dávám je najevo, někdy bývám až moc čitelná a když se mi něco nelíbí tak to řeknu. Nemám už ale sílu a energii vysvětlovat komukoliv, jak by se měl chovat, abych ho měla ráda. A už vůbec mě nebaví poslouchat, jak bych se měla chovat já, aby mě měl někdo rád. Co to do prdele je?  Bizár!

A ano, přesně proto, že jsem z toho před dvěma roky tak krásně vybruslila tak o to víc mám tendenci stavět si svět kolem sebe podle svých představ.

Snad si někdo nemůže doopravdy myslet, že uzdravený člověk začne dělat zase to, co by se od něho očekávalo, aby ostatním vyhověl? Naučí ho pravý opak. Jo a musím použít to ohraný klišé. Rakovina vás nezmění, ale naučí Vás poznat sama sebe a být sami sebou.

Musela jsem sama sobě málem představit do zrcadla a strašně se mi ulevilo. To že jsem zdravá můj život přece nezastaví, ba naopak. Nevzdám se snů, jenom proto, že to někdo očekává.

Občas si připadám jako Uma Thurman, jak si to odškrtává v prvním díle Kill Billa, na papíře. Jasně, tak drsná nejsem (navíc ona byla profesionální zabiják), ale často si sepíšu na papír vše, co potřebuju vyřešit. Už tím, že to dám na papír, tak to pojmenuju. A pořád si píšu ručně do deníku z každého dne to pěkné. Zrovna dneska si ho přečtu celý. Pomůže mi to.

Prostě se mi dneska přeplnily emocionální buffery. V takových situacích chodím ven. Většinou se to uvolní na 5.kilometru. To je přesně doba, kdy se začnou vyplavovat endorfiny a mně se vyčistí palice od těch šíleností, který na mě někteří lidé chrlí. Samozřejmě, že na konci celého příběhu jsem přeci blázen já!
Proč bych měla být blázen? Proč bych se měla cítit pod psa? Protože jsem špatný člověk? Protože bych měla uvěřit tomu, že ten kdo vás má rád ty hnusy, co na vás chrlí, nemyslí vážně? Přátelé, tak pozor - pěkný hovno! Myslí to vážně. Aspoň to je to první, co vás napadne, protože si to vezmete osobně. Poněvadž takhle jsme byli vychováváni. Osobně si to přestanu brát na tom 5. kilometru, protože tam už vím, že se mě to netýká. Vztek odplouvá a vrací se rozum. A taky úsměv.

Nejsem špatná, ani blázen.  Zvládla jsem se o sebe vždycky postarat, najít si dobrou práci, porodit krásného syna, být multitasking, přežít ty neskutečně probdělé noci, zabezpečit rodinu, vyřešit každý problém, unést každou bolest, povznést se nad každou kritikou, přežít rakovinu, najít konečně sebe sama, vybudovat si po nemoci opět svůj život, sny a kondici zpět, najít odvahu dělat klíčová rozhodnutí, nebát se říci si o pomoc....Takže nevidím v tom žádné šílenosti. Vidím v tom silnou ženskou, která moc dobře ví, proč se tak chová....Byť z tohoto příspěvku můžete mít pocit, že je ostrej jak břitva...tak není...ono vždycky záleží, jak si to kdo vyloží. Je to jen uvědomění si toho, jak se věci ve skutečnosti mají.

Jsem momentálně vnitřně šťastná, protože jsem zdravá a se sebou spokojená. A tam to taky všechno začíná. Jen nemám ráda, když mě někdo má pořád tendenci nutit cítit to co necítím a chovat se tak, jak mi to není přirozené. Byť se za emoce nestydím, tak vím, že bych je někdy měla umět víc ovládnout....najít v sobě konečně i diplomata... Třeba se to jednoho dne i naučím. Věřím v to. Pořád se mám co učit.

Ale nechci se učit předstírat, jenom aby byl klid. Neučte se to taky. Je to blbost.