TAKOVÝ TEN DEN...

Chodím teď běhat zase třikrát až čtyřikrát týdně. Někdy už ráno, někdy až večer. Měním trasy, měním tempo, samozřejmě pokaždý jiný hadry, abych nebyla trapná. Taky měním boty z důvodu dtto. Počasí je teď takové, že se potím jako v prádelně a po doběhu připomínám Niagárské vodopády.

Psala jsem tu v týdnu takový sebepoznávací článek, kde mj. zmiňuji i to, že nesnáším nudu. A tak mi to vesmír posílá pestrý. Vyběhla jsem takhle jednou s tím, že zkusím trasu přes Vyšehrad. Běželo se super, vyškrábala jsem se k těm hradbám, abych to tam mohla obkroužit, což je vždycky pecka, protože na Vyšehradě je výhled ode všud a je pořád na co koukat. Dopila jsem tam poslední kapky vody, kterou jsem si vzala s sebou, protože bylo vážně dusno a to bylo teprve osm hodin ráno. Seběhla jsem pak dolů a protože Železniční most na Smíchov je teď pro pěšáky zavřený, tak musím až na ten další a běžela jsem na Anděl, ale na Anděl mi to připadalo trapný tak jsem běžela Na Knížecí, ale to mi pořád nepřipadalo dost dobrý, tak jsem to dala až na Smíchovské nádraží a pokořila jsem 10 km. Na Smíchovském nádraží to bylo nějaký divný. Tramvaje blikaly na varixy, všude pobíhali oranžový nebo žlutý človíčkové, vysílačky....

Záhy jsem pochopila, že je rozbitá kolej. Dav nasranejch lidí šel nejdříve tam, a pak zase tam, protože tam měl jet náhradní autobus. Takový Ti věčněnespokojený řvali na ty oranžový a žlutý mužíčky, že se na to můžou vysrat, když jim nikdo nic neřekne, že to jako nejede, přitom Ti oranžový a žlutý mužíčkové to vážně říkali. Dvakrát nás přesunuli na jinou zastávku a asi po 15 minutách přijel náhradní bus. Já měla žízeň, byla jsem propocená až ....no všude. Ale nenudila jsem se. Náhradní autobus nás vyplivnul o tři zastávky dál a tam se šlo zase na tramvaj. Nefungoval tedy jen malý úsek, který zaměstnal snad půlku Dopravního podniku, aby to fungovalo.
Doma sprcha a pak do práce, ale jelikož mi bylo jasné, že to bude stejné i cestou zpět na Smíchov, tak jsem raději zvolila autobus. Nudu nesnáším, ale co je moc to je moc, tak jsem se vrátila na místo činu jinak a hupsla do metra. V práci jsem se moc neohřála, protože jsem musela se synem odpoledne k zubaři. Po schůzce, která byla ten den stěžejní, mi volá cizí číslo, po prvé jsme se neslyšely, pak to vypadlo a napotřetí jsem se konečně dovolala. Byla to zubařka. Jestli bychom nemohli přijít dřív, protože jim někdo vypadl. Jasně, že jo, aspoň budu mít více času odpoledne probleskne mi hlavou.
Vytáčím synovou číslo. Dostane instrukce vzít si tramvajenku, průkaz zdravotní pojišťovny, vyhodit kamaráda, který byl na návštěvě a vyrazit na tramvaj.
Zvládnul to na jedničku a do toho mi třikrát po cestě po jistotu volal, jestli tam na tý zastávce na Smíchovském nádraží budu čekat. "To víš, že budu." Načasovaný jsem to měla dokonale, protože takhle mě kdysi vycvičili, tudíž můj odhad bývá do minuty přesný. V metru mi blikne hlavou, že doufám, že už ty tramvaje jezdí, protože jinak ten desetiletej machírek bude mít vážně pro stres uděláno a tak se ujišťuju hned, jak vystupuju a jsem na signálu, že to jede. Jasně, že to jede a za dvě minuty už si padáme do náruče.
U zubaře Vojta nervózní a skleslej, protože určitě mu budou vrtat, určitě mu budou trhat, a kdo ví co ještě. Domněnky a nečistý svědomí z těch kolikrát náhodou zapomenutech čištění zubů udělaly své.

Doktorka byla s jeho chrupem naprosto spokojená a ještě ho pochválila. Takže zázraky se občas dějí. Posílá ho ještě na rentgen, aby viděla, jak mu to tam roste. "Ten kluk má nejenom zubů plnou hubu, ale ještě k tomu má krásně rovnej nos."
Smějeme se.Následuje obchodní centrum. Druhý den je den dětí, takže peněženka utrpí Legem. Je odpoledne a já ještě neobědvala, takže tlačíme sushi. To je nic moc, takový ošizený a ty kousky jsou malý, že už měly dávno spát. "Mami tam kam chodíme obvykle je to stokrát lepší," řekne pan znalec a sežere mi poslední kus.
V hračkářství zjišťuju, že nemám věrnostní kartičku. Jako bych tedy nebyla. Na jméno to nejde, oni totiž tu oranžovou už vyměnili za zelený a u těch to jde. Takže bude výměna. Nebude nuda.Doma nás čekají domácí úkoly, výživné jako vždy. Opět se nenudím. Večeře á la co dům dal a pak syna vidím na balkóně, jak sedí na svém kole, který tam má opřený.
"Tak můžeme jet, jestli chceš," navrhnu.
"Jako teď večer jo?"
"No jasně."
Na kole jsem ho zničila, co se dalo. Ale on je to nezmar, takže do postele šel stejně až v deset hodin a ještě prudil, že chce být vzhůru. Příště si budeme muset dát snad běžeckej maraton. To dítě mi nespí od narození!!!
Mezitím, než začal prudit jsem napsala článek, který jste už četli. Pořád jsem si říkala, že bych do něj mohla vmáčknout víc, ale někdy méně znamená více.
Druhý den jsem šla zase brzo ráno běhat. Zase na Vyšehrad. Počasí pocitově jako v Dubaji, teklo ze mě už na prvním kilometru. Chtěla jsem dát desítku, ale dala jsem půlku z toho. I tak jsem to trochu přepískla. Tramvaje jezdili, všechno fungovalo. Někdy i ten vesmír pochopí, že někdy méně znamená více J A to ještě neznáte tu historku, jak jsem se potkala s Jardou Duškem. Když jsem s ním šla chvíli po Václavském náměstí, tak tam hrála dívky z této fotografie na takový ten nástroj co připomíná UFO. Dneska jsem jí potkala znovu a tak jsem si jí vyfotila jako důkaz, že nekecám. Akorát šla do práce :-)
Pokračování příště a vesmíru zdar