TOHLE LÉTO JSEM PŘIŠLA O ILUZE. JEDNOU PRO VŽDY...

Dnes je to 535 dní co píšu blog. Před rokem vás tu bylo asi 4,5 tis. Dneska jste už pokořili hranici 8 tis. Takže to asi nemá smysl přemýšlet nad tím, jestli je dobrý psát dál a jestli někomu vůbec to psaní pomáhá. Spíše si říkám, proč neumím pomoci víc?? A čím déle blog píšu, tím méně tý pitomý rakovině rozumím. Svět je někdy pěkně studená prdel! A my víme, že to nikdy nesmíme vzdát. Já to nevzdávám. Ani tenhle blog.

Založila jsem ho, když mi bylo čerstvě 36. Bylo to období, kdy jsem si olizovala rány z toho nejtěžšího boje. Boje se sebou a mými myšlenkami. Období po léčbě mne totiž totálně rozsekalo na kusy. Říkala jsem si tehdy: "Co proti sobě do prdele pořád mám?"

Zjistila jsem už během léčby, že umím být všechno - princezna, která se umí odměnit, bohužel i kráva s nepřiměřenýma reakcema, která se uměla naštvat a vyřvat celej svět, rozbíječka nádobí a taky pořád milující máma. Tohle všechno by mi šlo. Ale nebyla jsem sama sobě nebezpečná. Já ne. To rakovina. Škoda, že se jí nedá na palici narvat kondom, aby na nás nemohla. A tudíž by zmizel ten všudypřítomnej strach, že se jednoho dne vrátí.

Když mi šlo o život, tak se mi neskutečně propojily všechny smysly. Hlava začala makat jako robot. Přitom jsem ve skrytu duše doufala, že mě z toho prostě lékaři vykřešou. Což se opravdu stalo! Moje tělo si s chemoškama a lymfomem pohrálo jako kočka s myší. Měla jsem obrovské štěstí.

A nevěřím tomu, že je důležitá pro léčbu rakoviny hlavně dobrá nálada a pozitivní mysl. Moje hlava jí nedávala. Copak to jde myslet jenom pozitivně, když jste v prdeli?? Pomoci může leda tak humor, ale ani ten nemá takovou sílu jako chemoterapie. Během léčby jsem byla dost často naštvaná a smutná. Ale na druhý straně jsem to uměla vždycky vyvážit. Vzchopit se a z těch vlastních sraček se dočasně vyhrabat na přiměřeně dlouhou dobu, než jsem do nich spadla znova. A tak to bylo pořád dokola.

Nad vodou mě držela vnitřní síla, skutečné přátelství a taky bohužel Lexaurin. Odkud pocházela ta vnitřní síla a kde se pořád regeneruje to pořádně nevím. Snad je to jen vedlejší produkt metabolismu...

Jsem druhý rok v remisi.....můj blog inspiroval i ostatní, aby si založili svůj a vypsali se z pocitů. A já ty blogy dneska čtu. Leckdy se nečtou snadno. Bolí to. I když je tam leckdy humor, tak umím číst mezi řádky, protože se s tím ztotožňuji. A je dobře, že je nás víc, kdo se o tom veřejně nebojíme mluvit. A přesto je nás pořád strašně málo. Proč čte vlastně tolik lidí blog na tohle téma? Proč se potkávám s lidma, kteří mě čtou a s lidma, kteří jsou nemocní rakovinou? Není to zbytečná přítěž a nebylo by lepší se na všechny ty nemoci vykašlat a zapomenout na ně? Jenže na ni se prostě zapomenout nedá. Zaprvé je to již tak časté onemocnění, že ji prostě nemůžete ignorovat a zadruhé: dává mi neskutečný nadhled. Stejně tak, jak mi otevřel oči můj velkobuněčný B-lymfom, tak mi otevírají oči i jiné příběhy.

Na konci tohoto léta jsem si v těle zapnula hodně silný mode. Mode sobecký mrchy, která vnímá svoje tělo jako celek. Vyprdla jsem se na konvence. Protože tohle léto bylo turbulentní. Zažila jsem spoustu konfliktů, osobních ztrát a taky osobních úspěchů. Bylo to nahoru dolů, nahoru dolů. Po dlouhý době, jsem opravdu hodně brečela a taky jsem se hodně dokázala nasmát.

Založila jsem si deník, do kterého píšu tužkou. A píšu tam z každého dne jenom věci, které se mi povedly. A každý den ho mám čím naplnit. Je to obdivuhodné a potěšující.

Teď je konec září, zase další podzim. Přenesla jsem se přes ztráty a mobilizovala jsem vlastní tělo pro další etapu. Neuvěřitelně jsem zapracovala na zdraví a ještě minimálně měsíc se budu sobě intenzivně věnovat.
Prostě jsem se jednoho dne zastavila a rozhlídla jsem se do všech světových stran. Je potřeba tohle udělat v momentě, kdy cítíte, že teď jde zase o Vás. A mně se to podařilo.

A proto ten blog chci psát dál. Rakovina nekončí poslední chemoškou nebo ozařováním. Ani dobraným platíčkem Lexaurinu.
A přeci jenom mě opravdu pár věcí naučila. Vnímat sama sebe a umět se zastavit včas a přehodnotit vše takřka ihned. Nečekat na pátek a přes víkend si to rozmyslet, abych pak v pondělí zase litovala, že jsem se nerozhodla už ve čtvrtek. Život potom je stále plný nástrah a podnětů. A důležitý je být na sebe opravdu opatrný, což neznamená, že máte sedět doma v koutě. Ba naopak! Naučila jsem se hodně riskovat, rozhodovat se pevně a důkladně a stále jsem mezi lidmi. Sdílím s nimi a naslouchám jim. Vydávám se přesně tam, kam chci a trávím čas s těmi, se kterými chci. A na konci každého dne cítím, že ten den nebyl promarněný. A tak bych definovala tu opatrnost. Vím totiž, že už nedělám nic, co by mě ničilo nebo to, co by se ode mě očekávalo. Jsem prostě svá.

Rakovina ze mě neudělala nového člověka. Jsem to pořád já. Stačilo si pár důležitých věcí dost kategoricky přehodnotit. Brala jsem ji z počátku strašně vážně, nebo spíše jako znamení, možná ještě přesněji - jako trest. Ale pomohla mi podívat se do sebe a dala mi druhou šanci. Šanci něco v sobě změnit. Přemýšlela jsem často, proč potkal lymfom právě mě, žádný doktor mi na to neuměl odpovědět, já jsem si to odůvodnila svým špatným nastavením vůči sobě. Asi to bohužel není tak složitý, aby vám jednoho dne "zblbly" bílý krvinky, "někdo" mi v nich hacknul DNA a začaly se chovat zhoubně. Čím víc bych o tom teď přemýšlela, tím větší ztráta času by to byla. Už o tom nepřemýšlím, nemá to cenu. Stalo se, stalo a já jsem vděčná za to, že je to pryč. Život mi zase patří a já ho chci pořádně použít. Ale je to tak jednoduchý to napsat, realita už není tak poetická. Někdy je to do prdele fakt těžký. Jsou momenty, které mě naplňují, ale pro ten moment člověk musí něco udělat a o to hezčí je si pak ten moment prožít. Nic není zadarmo. Je to strašně těžko popsatelný. Nebojte se ničeho, a už vůbec ne sami sebe...jste pro sebe to nejdůležitější. A pokud jste pořád tady a máte sílu na to ten život použít, tak vás nic nezastaví.

Píšu vše z pozice člověka, který to zatím vybojoval, berte to prosím v potaz....čím déle píšu, tím menší mám odvahu rakovinu paušalizovat. Například dřív jsem si myslela, že jdou lymfomy dobře léčit. Jo...asi jo...jo!? jenže je jich asi 70 druhů. Omezila jsem svůj pohled nejspíše jen na ten svůj. A ani ten můj typ nejde vyléčit u každého. Můj lymfom si nechal nakopat klepeta po šesti chemoškách. Ne na každého ale chemošky fungujou. Takhle to prostě je. Rakovina není paušální, stejně jako jiná nemoc. Každý ji prožije jinak, někdo ji přežije...někdo ne. Slovo spravedlnost v tomhle případě neexistuje. Život je nespravedlivý a ptát se "proč?" je plýtvání energie a emocí. Schovejte si je pro sebe a pro ty, kteří vás potřebují a zaslouží si vaší energii.

Přestala jsem tohle léto věřit na "zázraky". Začala jsem zase věřit na "anděly". Na ty žijící a i na ty, kteří už odešli. Každý z těchto lidí mi neskutečně pomohli. Ti žijící andělé mi nabízejí silné přátelství a dodávají mi sílu a Ti nežijící mi dávají velký nadhled.

Věřím na prostor a energii. Je to kreativní a čistá imaginace. Něco co cítím, že je správně.
Tohle léto jsem potřetí v životě zvítězila nad sebou a taky odešlo "tam nahoru" příliš mnoho lidí na můj vkus. To jsou přesně ty vítězný bitvy...vždycky v nich stejně něco ztratíte.
Tentokrát jsem přišla o iluze...Jednou provždy.