UŽ JSEM SE NAUČILA VYHRÁVAT

Poslední týdny nevyndávám prakticky sluchátka z uší. Udělala jsem si čas a narvala jsem si mobil vším, co se mi dobře poslouchá. Objevila jsem zpětně songy, soundtracky, umělce, které jsem nějakou dobu neslyšela...a všechny jsou šíleně inspirující. Inspirace pro každý den, pro dobrou náladu...Chodím s nimi prakticky všude, taky s nimi vařím. Nemůžu se občas odtrhnout. Tedy můžu - ale nechci :-)

Připadá mi to lepší než pořád koukat do mobilu a byť na sociálních sítích trávím taky nějaký čas, tak vesměs ten, abych se přidala svoje věci a rychle zkoukla ty, které ráda sleduji. Taky se snažím dělat pravidelně insta stories, což je někdy vyloženě zábava, zejména když se mi to sekne a neuloží se mi video, který se uložit mělo. To se pak na svět vyrojí sprostej slov J Někdy to prostě zdržuje a chce to trpělivost.

Když se jdu projít, tak potkávám tolik lidí, kteří se šli taky projít, ale přitom koukají celou dobu do telefonu. Je to už něco, co si člověk prostě neuvědomuje. Maminky tlačící kočárky a duchem mimo s pohledem na telefon, pejskaři, kteří to mají stejně. Co tam pořád všichni čtou ?:-) Já vím, co je mi do toho...ale evokuje mi to, že jsme národ čtenářů :-) Čteme si v nich až moc. A málo si povídáme a málo sdílíme.

Naučila jsem se už dávno koukat se kolem sebe. Je to určitý způsob meditace, na kterém jsem momentálně docela závislá. Pozoruju lidi, budovy, tramvaje a vidím to, co se v běžném shonu lidem vytrácí. Někdy se vyplatí se zastavit a chvíli se dívat kolem sebe.

Proto jsem telefon prostě odložila. Mám ho hlavně jako reproduktor. Což je samozřejmě někdo složité pro lidi, kteří se mi snaží dovolat, protože reaguji leckdy s několika hodinovým zpožděním. Ale mně je tak líp.

V pondělí jdu zase k mé rehabilitační doktorce, ukázat se po měsíci. Myslím, že tentokrát dostanu pochvalu. Za ten měsíc jsem se docela dala do kupy. Moje tělo se už nerozpadá a nebolí. Konečně jsem zhubla a zapnu zase kalhoty, který se mi zasekly už u kolen. Dámy, asi mi potvrdíte, že nic nenasere víc jak tohle! Pro ženskou je to prostě dobrej pocit, když je zase dopne a navíc, se cítím daleko zdravější a tak hubnu dál, abych si prodloužila život. Hodně času trávím v přírodě a musím říct, že je to teda neuvěřitelný plus. Mám za barákem přírody dost a jsem za to vděčná. V práci trávíme totiž příliš mnoho času a tohle tělu hodně moc chybí.

Pokračuju v ručním psaní deníku a docela se to plní. Každý den se najde několik pozitivních věcí. Pecka!

Včera jsem dělala rozhovor do Ženy a život. Paní redaktora mě pobavila a "vyhrožovala" jsem jí, že o ní napíšu fejeton, protože přišla pozdě a neměla na zaplacení:-) Ale mě to připadalo tak strašně lidský, že to sem musím prásknout. Příběhy ze zákulisí bývají přece vždycky výborný.

Odpoledne jsem se potkala s čtenářkou Andreou (slibovaly jsme si to od května). Zvláštní, když se s někým vidíte poprvé a máte pocit, že se znáte už strašně dlouho a podle toho si spolu povídáte. Dostala jsem jako dárek krásný náramek, který mě má chránit proti nemocem a zlu. Dojalo mě to, protože je to osobní a já si vážím každého, komu na mně takhle záleží.

Je opravdu radost pro vás psát. Jste moje výhra. A já už jsem se naučila vyhrávat.

Díky vám.

Tereza