UŽ NETRPÍM PONDĚLIÓZOU

Myslím, že jsem dříve v pondělí žádné články neuvěřejňovala. Měla jsem totiž pravidelnou ponděliózu. Ale tou už netrpím.
Včera jsem šla běhat. Asi po týdnu. Nechtělo se mi vůbec, ale věděla jsem, že to už musím prolomit. Nohy jsem měla jako z olova a říkala jsem si, že to asi po pár metrech zabalím, ale nakonec se to tak pěkně rozběhlo, až mě to překvapilo. Nikde žádnej divočák, nebezpečný bylo jen to kluzký blátíčko na cestě, které mohlo být při troše menší nepozornosti celé moje. Nakonec to byl letos nejlepší běh, než mi došlo, že jsem v tomto roce vyběhla poprvé :-))) Člověk to chce někdy hned vzdát, ale asi se to nemá vzdávat příliš brzy. Nejde o to, že by ten běh byl pro mě takový boj, ale spíš o to, jak si člověk pořád vymýšlí domněnky, že by to nemusel zvládnout a když se pak běží skvěle, tak je vám to až podezřelé, proč je svět takový dokonalý, určitě od někud ten divočák vyběhne, nebo mě do zadku kousne pes, zakopnu, rozbiju si hubu, začne se mi chtít na záchod. Máme to v sobě to podezřívání života, po těch všech zkušenostech se může zdát k neuvěření to, že chci jenom běžet a ono se to běží samo. Endorfiny se vyplavily už po prvním kilometru a nohy byly silný až do konce.
Jsou to zase takový ty okamžiky, kdy vám dojde, že máme věčně strach z něčeho co se vlastně ani nestalo. Pořád se něčeho bojím, i toho, že nezaběhnu 6 km.
V Prokopáku seděli na lavičce dva symatičtí urostlí vojáci. Hele musím říct, že takhle dobrej běžeckej styl jsem ještě neměla. Vydržel mi asi 500 m a za rohem jsem málem vyplivla plíce :-) Prostě pako.
No, kde konci běhu, kdy se mi už začal zase dělat puchejř, jsem vše shrnula tak, že nutně potřebuju nový běžecký boty. Mám troje, jedny na trail, který jsem si už tehdy měla koupit větší, to bylo v běžeckých začátcích, kdy jsem nevěděla, že boty na běh se kupují o velikost větší, a tyhle jsou jen o půl čísla, takže my v nich už upadl nehet, ale jinak jsou prvoligový, pak mám na dlouhý běhy, ty jsou velký dost, takový futrály na housle a pak mám jedny na takový kratší běhy a ty už teda poletí do koše. Podrážka je vyběhaná až do bezvědomí.

A za dveřmi je chřipková epidemie, takže přesně čas na to začít další imunitní kůru. Můj drahý Broncho Vaxom mě někdy drtí. To zas bude 10 dní bez chřipky s příznaky chřipky. Perverzní způsob jak být zdravá. Ach ta chéémie. Jenže vždycky mě to podrželo a nemocná být nechci. Minulý rok jsem marodila tolikrát, že mi na to ten rok málem ani nestačil. Pravda je, že jsem při těch šílených moribundech měla čas na psaní a čas si vždy uvědomit pár věcí. Všechno zlé je pro něco dobré, ale když už marodíte každý měsíc, tak na Vás jde kruté podezření, že něco není v pořádku.
Imunitu jsem začala řešit hned s výpovědí, kterou jsem dala v bývalé práci v létě minulý rok. A najednou, když nemám ten šíleně nezdravý stres a za zády některé zákeřné kolegy, tak se všechno urovnalo. Tady vidíte, co všechno můžou udělat mezilidské vztahy a psychická nepohoda. Psala mi nedávno jedna čtenářka, že sbírá odvahu na to, aby dala výpověď v práci. A asi po měsíci a něco mi napsala, že to dokázala. Neuvěřitelně mě tím potěšila a doufám, že není jediná, koho jsem inspirovala k tomu, aby se nebál skončit tam, kde to nemá smysl. Opravdu respekt.
Buďme tam, kde chceme, s těmi, se kterými je nám dobře. Život je sakra krátkej na to, abychom ho prožili nešťastní. Teď se mi to už kecá, protože jsem zdravá a mým jediným přáním je, abych mohla být takhle přechytřelá ještě hoooodně dlouho. Jak to zpívá kapela Lucie: "Už se nechcem nikdy vracet, tam kde nám bylo mizerně...." Ono se to dá vyložit všelijak ten jejich text :-)
Tak krásné pondělí všem!