VÁNOCE 2017

Letos mám ty Vánoce vážně docela na háku, takže o tom nemusím psát. Jen si pamatuji, že jsem si minulý rok sama sobě psala dopis, takový motivační. Napíšu si ho i letos, ale už vám ho nedám přečíst. Jen si sami sobě taky napište něco překnýho a neukazujte to nikomu.
Jsem neuvěřitelných 844 dní v remisi. Normálně jsem si dala tu práci a spočítala jsem si to. Protože on se počítá vážně každý den. A každý den z těch 844 dní byl pro mě unikátní. I když ne každý byl lehký, některé... dny jsem i probrečela, ale taky přišly dny - a těch bylo naštěstí více, které byly plné inspirace, štěstí a naplnění. Také spousty práce. Na sobě, na tom zrealizovat mé sny a plány. Dalo mi hodně práce něco změnit a také se rozhodovat. Málo který z těch dní od ukončení léčby byl promarněný. Každý máme tu hranici někde jinde. Pro mě je smysl života prožít nejlépe každý den tak, aby byl co nejvíce podle mých představ. To znamená, abych ho mohla strávit tam, kde chci, s lidmi se kterými chci a co nejvíce se smát. Po každém pádu vím, že se zase zvednu a budu pokračovat dál. Nejde to být pořád nahoře. Každý ten pád mne přesvědčí, že jsem silná. Strach z relapsu se dočasně vytratil a já vím, že mne zase příští rok navštíví. Už tyhle fáze znám. Už se nesnažím nemít strach. Nejde to překonat. Je to přirozené a mě vždycky v té čekárně ambulance dojde, že jsem byla opravdu nemocná a mohlo být všechno jinak. Proto je pro mne stále každý den dar. A taky jediný dárek, který chci pod vánoční stromeček.
V létě 2015 jsem se bála, jestli se dožiju Vánoc a tyhle jsou už v pořadí třetí. Tak do třetice všechno dobrého a pak už to bude jen dobré.
Neztrácím naději.
Krásné svátky všem