VTIPNÉ A OSUDOVÉ SETKÁNÍ S JARDOU DUŠKEM
Mám kolem sebe tolik šikovných lidí a vím, na koho se
obrátit, když něco potřebuju. Ale sehnat telefon na Jardu Duška už bylo
složitější. Každopádně hned jsem věděla, komu napsat o pomoc. Číslo jsem měla
snad do několika hodin. Paráda!
Nebylo jistý, jestli je to číslo stále jeho, ale zavolala jsem. Nebral to.
Napsal jsem tedy SMS s tím co mám na srdci.
Po týdnu odepsal. Utvrdila jsem se, že je telefon správný. Ale tím naše
komunikace prozatím skončila.
Jenže vesmír nám do život poslal nějaký osud a taky nějaká setkání. A já osudová setkání miluju a zjišťuju, že se mi opravdu někdy vydaří být ve správný čas na správném místě. A to na sekundu.
Takže: V práci sedí po mé levé straně jedna úžasná
kolegyně. Můj osud už zná přinejmenším na zpaměti a taky ví, že jsem si psala s Duškem.
Ona byla první článek v řetězci toho dne. Vyslala povel do vesmíru za mě.
"Hele....a ukazujeme mi ten den deník Metro....tady se píše, že má dneska Dušek na
Václaváku křest svojí knížky."
"Ukáááž...a v kolik to je...od pěti..sakra, ale já mám dneska divadlo, to
nestihnu," povzdychnu si.
Odpoledne se jedu domů převléknout a vyrážím do divadla
Ungelt za Zlatou Adamovskou, protože se chceme potkat zase po pár měsících od
křtu mojí knížky.
Je 18:03 když vystupuju na Můstku na Václavském náměstí. Hlavou mi problikne
spásná myšlenka, že bych se tam mohla jít podívat na ten Duškův křest, třeba
tam ještě bude. V Ungeltu jsem chtěla být v 18:30. Nepřemýšlím už o
ničem a letím do knihkupectví, kde byl křest avizován.
Zapnu svoje echolokátory a hledám Jardu Duška. Pohled přepnu
nahoru do kavárny a tam sedí někdo, kdo vypadá jako on. Srdce se mi rozbuší,
nohy ochabnou a i přesto vybíhám v solidním tempu krátký eskalátor. Adrenalin
jede.
Ty jo, konečně se s ním potkám osobně říkám si pro sebe a jsem dopředu
přešťastná a emoce se ještě více umocní. Jenže. Ten člověk nebyl Jarda Dušek.
Byl mu jen strašně moc podobnej.
Oou, tak to mě mrzí a jdu zklamaně zase zpátky do přízemí. Tak co no, jsi to
zkusila, pořád lepší než si vyčítat, že jsi to nezkusila. Třeba se ještě ozve,
říkám si a ani už v osobní setkání nedoufám.Říká se, že doufání je na hovno, ale víte, jak já to mám s tou nadějí.
Naděje tu vždycky je.
Jarda Dušek nebyl nahoře v té kavárně, ale stál u pokladny a povídal si s jednou
paní.Neváhám ani vteřinu, beru ho jemně za předloktí a nasměruji si ho před svůj
obličej. Se zájmem si mě prohlédne a já se představím.
"No vidíte, tak to je vtipné, já jsem se na Vás a Vaši knížku právě ptal u
pokladny."
To nevymyslíš a nenaplánuješ ani kdybys 1000x chtěl! Takový načasování umí jenom
vesmír.
"Čau, já jsem Jarda," a podáváme si ruku.
Prohodíme pár vět k mému tématu, proč jsem ho oslovila.
Já totiž moc chci, aby mi pokřtil druhý díl. Zatím tu dělám účet bez vrchního,
ale domluvily jsme se na dalších krocích a vycházíme z knihkupectví ven.
Jarda jde do divadla a já vlastně taky.
Václavák mi leží u nohou a jak si tak povídáme tak narazíme na tu hrající dívku
s andělskými křídly.
"Hele," ukáže na ni Jarda.
"Jo, já jí tu vídám, hraje moc hezky."
Na Můstku jsme se rozloučili.
"Tak jsme domluveni, Terezko, pošli mi to a já si to přečtu."
"Tak jo a ještě jednou díky za Tvůj čas."Toto vše se odehrálo asi během 10 minut. Ať už to dopadne jakkoliv, tak pro mě to byl zase jeden takový okamžik, který mi prostě patřil a který už mi nikdo nevymaže. Jako, večer to byl prostě krásnej. A to představení, na které mě Zlata Adamovská pozvala, mi hodně moc pomohlo. Viděla jsem v něm něco, co jsem si potřebovala ujasnit. Kruh myšlenek se mi uzavřel a dlouho mi nebylo tak dobře.