VÝSLEDKY

Tohle jsem já během dopoledne v Thomayerově nemocnici, těsně před oznámením výsledků. Tentokrát to nebude o lymfomu.
Zhruba na konci října jsem si nahmátla cosi v pravém prsu. Vyděsilo mě to. Zkoušela jsem to nahmatat znovu a nebyla jsem si jistá, zda-li něco vůbec hmatám. Druhý den ve sprše jsem to nahmátla na tom samém místě. To už se mi rozjela panika. Celý víkend jsem prohmatávala prsa, porovnávala jsem jedno z druhým. Do toho kolem mě jely všudy ty kampaně na prevenci proti rakovině prsu. Úplně mě to psychicky položilo. Bylo toho moc a šlo to na mě se všech stran. Zhostila se mne veliká úzkost a s ní i fantomové bolesti. Chodila jsem po světě s permanentním pocitem, že v tom pravém prsu něco je. Ale už jsem to nenahmatala. Dala jsem na radu Natálie a objednala jsem se na sono do Thomayerky. Dali mi termín o měsíc později.
Šla jsem tam už docela v klidu, protože za ten měsíc jsem se postupně paniky a úzkostí zbavila. V prsu jsem nic nehmatala. Zkrátím to: na sonu se žádná ložiska ani patologické útvary neukázaly, ale jelikož mám objemná prsa, tak bylo toto vyšetření naprosto nedostačující. Musela jsem sehnat žádanku na mamograf. Takže další dny nejistoty a běhání mezi nemocnicemi. Žádanku jsem měla o dva dny později a hned jsem volala na mamograf (ano to byl ten moment kdy jsem se omylem dovolala do Věznice Pankrác). Byl to pátek. Objednali mne hned na pondělí po víkendu. Cenila jsem tu rychlost, se kterou to řešili. A tak jsem šla na mamo. Bohužel ten den tam nebyla lékařka, která by to hned vyhodnotila a tak jsme se dohodli, že si přijdu pro výsledky o dva dny později osobně. Tuto středu jsem se vzbudila celá divně natažená s pocitem, že to nebude dobrý. Šla jsem do práce a nervy mi jely, navíc mě neskutečně dožral jeden nevybíravý email a měla jsem chuť s někým zatřást. Vydala jsem se do nemocnice pro ortel. Už za zdí si chvíli něco sestřičky nebo laborantky povídaly. Dozvěděla jsem se, že bude nutné dovyšetření tzv. tamosyntéza. Nález neprokázal žádná suspektní ložiska nebo patologii, ale ve zprávě stálo, že v pravém prsu je neurčitá distorze v šikmé projekci. Naučila jsem se komunikovat se zdravotním personálem o mnoho lépe než dříve a tak jsem se hned zeptala, co to znamená. Sestřička mi vše vysvětlila. Porozuměla jsem, poděkovala a ihned jsem volala na gynekologii, abych se objednala na druhý den pro žádanku na tamosyntézu. Chtěla jsem to mít co nejdříve z krku.
Vyšla jsem ven z nemocnice a bylo mi do breku. Tak moc už jsem tuto záležitost chtěla mít za sebou ze zprávou, že je vše ok, ale netušila jsem, že i mamograf může případně podat falešně pozitivní zprávu nebo že se na něm nějaké místo může ukázat nečitelné. Uskutečnila jsem pár telefonátů s kamarádkami, které mne utvrdily v tom, že to bude fajn. "Kdyby tam něco opravdu bylo, už by to bylo vidět." Věděla jsem, že nemá cenu si rozjíždět psycho. Nic tím neovlivním, ničemu tomu nepomůžu. Cestou domů jsem byla jak mimo své tělo. Padalo mi všechno možné z ruky, byla jsem nesoustředěná, zpomalená. Nebyla jsem to já.
Nakonec jsem zareagovala šokem, pak hysterickým pláčem. Pak to ustalo. Zbyla už jen starost.
V Podolí mě dnes ráno přijali na gynekologii, dali mi žádanku a já mohla zase letět do Thomayerky na mamografické oddělení. Když předešlý den tamní sestra viděla, jak mi obličejem přelétla úzkost, nabídla mi, ať se s žádankou stavím hned, jak jí budu mít. Líbila se mi ta ženská solidarita, která na toto oddělení neodmyslitelně patří.
Udělala jsem dobře, že jsem den předtím šla spát brzy a dala jsem si něco na uklidnění. Mozek ovládly biochemické časy Hippes a já jsem se propadla do polštáře. Měla jsem kvalitní a dlouhý spánek. Ráno jsem se probudila v dobrém stavu. Byla jsem statečná, mozek fungoval pragmaticky. Šla jsem všem nemocničním dveřím vstříc. S mírnou nervozitou, ale už ne s panikou z včerejšího dne. Byla jsem vlídně přijata a v čekárně jsem strávila snad jen 15 minut a to jsem přišla neohlášená. Vyšetření bylo rychlé.
Pak zase čekárna a doufání v dobrý výsledek. Srovnala jsem si v hlavě všechny věty a fakta a bylo mi jasné, že mi určitě nepřijdou říci nic hrůzného. Ale ta malá dušička tam byla. Četla jsem si Vlastu, inspirovala jsem se cukrovím a chvíli jsem chtěla být prostě obyčejná ženská a ne uzlíček nervů.
Pak přišla sestra a oznámila mi, že je vše nakonec v pořádku. Ten nejasný útvar byla prsní žláza. Chtěli mít 100% jistotu. Mám se zastavit, kdybych opět něco nahmatala a pokud ne, tak přijít zase za rok.
Byl to velmi náročný týden a vůbec od toho října jsem si z úzkostma pohrála jako s ohněm.
Ano, ten strach, šok, panika, byly zcela zbytečné. Přepadly mne nepřipravenou a citlivou. Nepodařilo se mi to zcela ovládnout, i když to mělo tentokrát mírný průběh v porovnáním se situací před 4 roky. Stejně se vám ale hlavou rozjede příběh, na který se nechcete koukat.
Tu úlevu, když jsem opouštěla areál nemocnice vám asi popisovat nemusím. A ten pocit, že konečně můžu v klidu začít péct to cukroví a zapálit si doma voňavou svíčku bez starostí a bez myšlenek na další fuck up.
A taky, že se zase můžu soustředit na předprodej. Mnozí lidé ho vnímají jako škemrání o peníze, mnohé to možná obtěžuje. Tak jo, o peníze se škemrat dá, pokud to mám nazvat takto hanlivě. Ale o život a o zdraví se škemrat nedá. Chci jen vydat knížku. Po těchto intenzivních dnech mi to připadá moc hezký, že to můžu řešit, stejně jako to, kdy začnu hubnout. Protože tyto dvě věci nějakým způsobem ovlivnit můžu. Ty výše zmíněné jen těžko. A mrzí mě, že je na nás onko krásky stále nahlíženo jako na bytosti, které by si to měly v hlavě srovnat a něco v životě změnit, aby se nám toto nedělo. Tohle je naprostý nesmysl a totální shit! Toto se může stát každému. Asi víte, jak tyhle řeči zabolí.
A vám patří velké díky. Přečetla jsem si všechny komentáře, kterými jste se mě snažili podpořit. Vaše sounáležitost byla pro mě důležitá a to, jak mě podrželi i moji přátelé bylo velmi dojemné. Nikdy vám to nezapomenu.