ZÁŘÍ - ŘÍJEN 2016: TĚŽKÝ TO ČAS

18. zárí 2015
Přichází čas mé velké osobní disharmonie.
Všechno doslova valím na moji Adél a ta mi píše opět, když je mi
nejhůř a když brečím do polštáře. A mně to pomáhá. Je jediná, které
můžu říct pravdu, co cítím, chovat se jako kráva, ztratit soudnost a ona
mě za to neodsuzuje.
Moje zloba a agresivita se stupňuje. Pár dní je to v pohodě a pak to
zase přijde. Opět jsem jako na horské dráze. Představovala jsem si dobu
po překonání nemoci úplně jinak. Čekala jsem, že budu skákat radostí,
že jsem zdravá, ale místo toho to na mne doléhá.
Na internetu si jeden večer čtu pár věcí ohledně rakoviny mízních uzlin,
až se proklikám k Lymfom Help a příběhu herečky Zuzany Dřízhalové,
která byla jeho patronkou. Měla rakovinu mízních uzlin. Vrátila se jí
třikrát, a nakonec jí podlehla. Úplně jsem na ni zapomněla, i když jsem
věděla, že zemřela na rakovinu, ale najednou se to týká i mě a zhostí se mě
velký strach z toho, že se mi nemoc také bude vracet a já nakonec umřu.
Rozbrečí mě to. Jsem na konci léčby, mám za sebou finální vyšetření,
které vše potvrdí, a já najednou začínám zase silně pochybovat o tom,
že je vše v pořádku. Co když ne, co když tam bude zase pozitivní nález?
Můj vnitřní hlas mě ujišťuje o tom, že je to asi nesmysl po tolika chemoterapiích.
Nádor musí být definitivně pryč!
Na noc si musím vzít prášek na uklidnění, ale druhý den se budím
s příšernou depresí.
Prášky už na mě asi nefungují. Jsem náladová od rána a mám pocit,
že se každou chvíli zhroutím.
V těchto stavech chodím do práce a je mi strašně. Snažím se nedávat
na sobě nic znát, ale někdy je to těžké.
Do toho všeho si jedu svoje psycho. Rozhodla jsem se totiž nenávidět
svého muže. Vypěstovala jsem si na něj alergii. A je to jak s mými náladami
- jednou chvíli dobrý a pak zase peklo. Často vznikají zbytečné
hádky. Svého muže najednou vidím jako někoho, kdo mi jen ztrpčuje
život, nevěřím mu už nic - že mě má rád, že o mě stojí, že se někdy
změní... Pomalu šplhám dolů do strašně hlubokého bazénu, který jsem
si vykopala sama, a začínám se opět topit ve vlastních sračkách. Když
už to hodně přeženu a jsem na něj zbytečně zlá, tak mě to pak samozřejmě
mrzí, ale nedokážu jít a omluvit se. Můj vnitřní hlas mě celou
zkope, vlastně až do krve. Zamykám ho tedy na sedm západů do sklepa.
Utíkám před sebou směrem do Průserova. Ach jo.
Krátce po léčbě se cítím trochu nachlazená.
Píše mi Adél:
"Ahoj Teri, jak ti je?"
"Mno, jde to, rýma ale nijak veliká... chvilku jsem si zdřímla, snažím
se odpočívat, i když chodím do práce. Strašně mě to sere doma, ale jinak
dobrý. Jak ty?"
"Terezko, odpočívej, a velký obdiv, že chodíš do práce... Trable
s mužem?"
Adél uhodila hřebíček na hlavičku a já se chovám ten den jako
primitiv.
"Jo! Neustále si v mých očích vymýšlí další a další nemoci. Nasral mě,
že na mě křičel před jedním jeho kamarádem dneska, úplně mě znemožnil, jen kvůli tomu, že jsem se na něco zeptala. Mám toho zase po
krk. Netěším se ani domů, protože mi s ním není dobře."
"Ulev si!"
"On se prostě nikdy nezmění. Zůstane hypochondr a pesimista. Je
těžký s někým takovým žít. Mám chuť si vystřelit mozek z hlavy! Řeší
hlavně, co se říká v televizi - uprchlíky, náboženství... Na to má čas!
Myslí si, že mění svět tím, že někomu řekne na uprchlíky svůj názor. Asi
se už dočista zbláznil na starý kolena!"
"Hm, to mě mrzí... věřím, že ti to moc nepřidává... chjo."
"Já uprchlíky neřeším, protože to nevyřeším. Já potřebuju nějaké
pozitivní téma!!! Ten jeho negativismus ve všem, ach jo... Ale sere mě
to obecně, kolik energie se věnuje tomuhle tématu. A on se rozčiluje
u zpráv. Já to nedávám. Zajímá teď někoho, kolik lidí umírá na rakovinu?
Nikdo z nás přece nemůžeme za všechny problémy světa. Nejhorší
pro mě dnes bylo, že se mi vlastně vysmál. Řekl mi, ať si zas nechám
napsat prášky na hlavu... to fakt bolí... a navíc jsem žádný prášky na
hlavu nebrala, jen na uklidnění, ale proč něco vysvětlovat někomu, když
to nechce slyšet?!"
"Hmmmm..."
"Už jsem se trochu uklidnila, nechci deptat ještě tebe."
"Neeee, jen si ulev, ale rozumím ti."
"Už jsem si ulevila. Děkuji. Ale bylo to tu na chvíli jenom pláč a skřípění
zubů, jak mě dneska zase nasral... a šel do hospody. Jsem ráda, že
mám klid. Vojta večeří bonbóny. Už dneska na všechno peču."
"A taky nic nedělej."
"Ty taky relaxuj, dneska jsem toho na tebe vychrlila až až..."
"Nee, v pohodě. Jsem tady pro tebe."
"Adél, myslíš, že už jsem se úplně zbláznila? Toho psychologa budu
100% potřebovat."
"Nezbláznila."
"Nasrat se umím ale libově. Zase jsi se trefila přesně do momentu,
kdy jsem křičela o pomoc... Lítáš kolem mě!"
"Tak to má být, Terouši."
"Andělům se to kecá, ale my Pozemšťánci se v tom plácáme."
"Terii... Ty jsi milá... Mám tě ráda."