ZDRAVÍ JE NEJVÍC...

Zdraví je to nejvíc co máme. O to víc se mi po něm stýská právě teď, kdy můj krk zevnitř hoří, mám pocit, že mi z něj stříká vařící láva, tělo mě bolí, mám teplotu a náladu hoooodně hluboko pod bodem mrazu. A paradoxní je, že mi díky tomu došlo, jaký je moje zdraví (nebo spíše moje mysl) v něčem"prevít". Zjistila jsem totiž, že když jsem zdravá, tak si nakládám tzv. "do plnejch" a naivně si myslím, že to dělám asi nevědomky. A když na mě skočí bacil tak vidím věci úplně jinak. Víc pravdivě. Odfiltrují se mi takové ty situace, které mi přišly rádoby normální anebo dokonce důležité a najednou z nich vidím věci nenormální a nedůležité, které jako zdravá v tom fofru neumím tak brilantně vyhodnotit. A také se mi v mžiku vyfiltrují lidé a zjistím, komu jsem věnovala energii zbytečně. Já tohle už přeci dávno vím!, prožila na vlastní kůži při onkologické léčbě, ale tak jak život plyne dál a já jsem od léčby vlastně už rok a čtvrt, a těch bacilů bylo naštěstí nebo bohužel (?) tak málo, že jsem docela slušně nechala strhnout rychlostí všedních dní, protože mě moje tělo už do těchto výkonů dávno pustilo. Už jsem se tolikrát přistihla, kolik věcí jsem si uvědomila až v nějaké nemoci a emoci. Nastoupila jsem do rychle jedoucího vlaku, který dlouho nestaví. A jak jsem ten vlak dneska zabrzdila, tak mi ty brzdy shořely v krku a teď to pálí.
A jak z toho ven? Zvolnit! A udělat to HNED.
Moje letní fejetony se propadly někam dolů do příspěvků, kde se na ně práší, a já jsem od té doby, co jsem je psala, zmáčkla plyn až na podlahu. Ale žiju pestrý život, a vlastně to ani jinak neumím a to je něco co mě baví. A naštěstí si umím některé náročné dny udělat hezký humorem, který je mi vlastní. Spousta úsilí mi přeci přinesla i ovoce, abych nebyla jen negativní. Poznala jsem za pár měsíců tolik nových a báječných lidí, které mi energii dodali a dodávají, takže to bylo pořád padesát na padesát. Ale i tak dostal bacil šanci. Jsem jenom člověk no:-)
Z práce jsem se dneska musela sebrat vstříc domovu o hodně dříve než obvykle, protože na mě šly slzy z toho, jak je mi blbě. V autobuse mi ráno stékal pot po zádech a v práci zimnice a na zpáteční cestě už jen pocit, že mi na to okénko autobusu vystříkne mozek. Jsem na sebe trochu naštvaná. Za ty slzy si taky můžu sama. Kdybych zůstala doma rovnou, mohla jsem si ušetřit spoustu vypětí a přemáhání. Doma jsem padla za vlast málem v botách. Tři hodiny kvalitního spánku udělaly dobrou službu. A mně během těch pár trpících hodin, který jsem měla strávit radši v posteli, došlo, jak opravdu moc se v dnešní době bere automaticky zdraví u lidí. Tak moc, že sebemenší odchylka od "normálu" je něco nepřípustného.
Veselý obličej vystřídá smutný a už jste jiní. Sama sobě jsem dneska protivná, ale někdy to prostě dolehne a já se za svoje emoce nestydím. Kdo by byl veselý a příjemný když mu není do skoku? I my bojovnice máme někdy blbý dny. Teď je čas si na sebe udělat čas a uvést tělo zpět do rovnováhy. A je to jen na mně.
No a mít kamarádky na telefonu je ten nejlepší Paralen na světě!!!
Přeji vám, ať vás ty podzimní dny a depky nesejmou jako mě :-) a věřím, že další příspěvek bude zase více fejetonově kvalitnější a vtipný, a ne tak rozmrzelý jako tento. Ale nechci vám tu nasazovat ty pomyslný růžový brejle a hrát si na mega ženu, protože tou nejsem. Jednou jsem se rozhodla psát otevřeně Deník raka, tak to sem patří.
Hlavní je se z toho neposrat, že?:-)