ŽIVOT JE NĚKDY CIRKUS

ŽIVOT JE NĚKDY CIRKUS

Odmítám nabídky být cvičená opice a stejně tak mě nebaví, když se mnou někdo, nebo něco cvičí. Smířit se musím s tím, že se mnou už čtyři roky cvičí EB viry. Návštěva imunologie a podrobné výsledky krve ukázaly, že jejich enormní hodnoty si moje tělo zachovalo a mně nezbývá, než se s tím "smířit", vědět o tom a dělat, že o tom jako nevím. Jen to můžeme sledovat a to taky děláme. Můj imunolog je úžasný člověk. Při poslední návštěvě jsem mu věnovala obě mé knihy. Měl velikou radost. A já mám radost, že mně právě jeho, kdysi doporučila moje kamarádka Adéla. Mělo to tak být.
Pak jsem odešla z jeho ordinace a vrátila se opět do reality. V metru jsem si ještě prohlížela všechny výsledky, které mi naměřili, a měla jsem radost, že se nepotvrdilo nic jiného a i moje imunita je na tom vlastně docela dobře. Mohlo by být hůř.
O hodinu později se ocitám v situaci, kdy musím řešit věci, které mi samy o sobě nevadí. Věci, které by se daly vyřešit raz dva. Ale když se je snažíte vyřešit s člověkem, který se rozhodl stávkovat a jen to komplikuje, tak vás na chvíli popadne vztek. Vztek na tu nepokoru a úmyslné bojkotování. Vztek na tu psycho hru. Naštěstí taková spolupráce s takovým člověkem během pár dní skončí. Tady člověk zjistí, jak mocný vliv má lidský element. Když dva dělají totéž, není to totéž. S někým vyřešíte vždycky vše a jsou lidi, které živí jen pocit, že mohou naštvat okolí. Nedejme jim šanci s námi cvičit. A hlavně. Nedejme jim naši energii! Ta patří nám. Potřebujeme ji.
Vše se podařilo a život šel dál.
Tento pátek večer jsem sedla do vlaku a nechala jsem se šíbnout směrem kam chci. Směrem k přátelům, které znám už dlouho. Být tam, kde chcete, s kým chcete a být šťastný v takových okamžicích s bonusem natržené bránice způsobené smíchem, je cirkus emocí, kteří doporučuje 9 z 10ti lékařů. Pak máte pocit, že svět je stále v pořádku. A on vážně ještě umí být. I kdyby tento pocit měl člověk hledat pár dní, tak ho najde. Jsou stále místa, lidé, situace, které vás o tom přesvědčí.

Do toho píšu další knihu. Na nelehké téma. Na téma bezmoci, násilí, konání dobra, které nakonec škodí. Je v ní hodně rovin, hodně spojitostí, hodně okolností, které do sebe nakonec zapadnou s neuvěřitelnou přesností. Bude v ní všechno, co existuje kolem nás. Protože toto vše se kolem nás opravdu děje a zavírat před nimi oči by bylo čisté pokrytectví. Chci prolomit další tabu.

A i přesto, že žiju v současné době takovým tématem, tak stíhám vnímat i to dobré. I to krásné, i to dojemné a to obyčejné. A to je moje kompenzace. Dneska jsem funěla jako sentinel při svižné procházce do kopce. Bylo to peklo. A byli jsme v Pekle. To peklo byla osada, nacházející se v romantickém údolí Metuje mezi Náchodem a Novým Městem nad Metují. Chtěla jsem to vzdát. Potila jsem se jako prase a došlo mi, že moje fyzická forma zase někam emigrovala a já jsem se nechala příliš pohltit psaním a zapomněla na sebe. V hlavě se mi rozjel cirkus výmluv, proč to tak je. Po prvním kilometru jsem se smířila sama se sebou a na výmluvy jsem se vykašlala. Na scénu nastoupila pravda. A ta mi ulevila, i když zabolela a píchla mě do boku. Pojmenovala jsem si v sobě ten cirkus a rozhodla jsem se, dořešit si i svoji kondici. Když jsem zvládla si v sobě dořešit tolik věcí, tak nevím, v čem je problém. Moje únava, anti-kondice, EB viry, je nezáživný cirkus cocktail shake, který se mi už nechce pít. Nějak mi zhořknul. I přesto, že jsem zdravá, tak mám pořád co zlepšovat. Mám na zlepšováky chuť. Ten šašek, se kterým mě vyfotil můj kamarád mě na první pohled vyděsil. Ani se nedivím, a už vím proč. Protože sama před sebou někdy šaškuju. Člověk se pořád učí. I o prázdninách 🤡